Zpět k obsahu Já a moji obráci
Když už jsme u těch trápení, ještě vám o jednom povím. Donedávna bylo tajné, ale už to prasklo! Obráci to na mě poznali. Žárlím. Třeba když potkáme cizí pejsky a oni se chtějí dát pohladit od Hele. Nebo když Hele přijde domů, ani se se mnou řádně nepřivítá, a jde se vítat s Eli nebo Tobi. Tak to štěkám a zase už je koušu do boty, aby nikam nechodili a byli jenom se mnou! Ne, že by mě to bavilo, víte, co to dá práce, pořád si hlídat, aby mi k obrákovi nikdo ze žádné strany nepřišel blíž, než já? A stejně se to občas někomu podaří. Je to marná práce, ale nemůžu si pomoct, je mi tak moc smutno, jako kdyby mi moje obráky někdo chtěl vzít napořád.
Slyšela jsem, jak si obráci povídají, že mě to odnaučí. To by se mi líbilo! Už bych se na žádného pejska ani cizího člověka nemusela zlobit a obráky bych nemusela strážit a mohla si jen tak hrát, s kým chci a jak chci. Doufám, že na něco přijdou.
Zatím si je aspoň pořádně hlídám. Třeba když Hele v pátek přijela z Bratislavy domů, nešla jsem s Kamim v sobotu ráno ani na zahradu, jenom jsem hlídala dům, abych tu byla, až se Hele dospí. Ta měla radost! Hned po snídani nachystala dobrůtky a psí sáčky a šla se mnou na dlouhou procházku a nechala mě běhat, kam jsem chtěla. A když zapískala, tak já hned radostně přiběhla a všechno jsem poslechla, nevšímala jsem si smetí ani lidí a s pejsky jsem jen zdvořile pohovořila a zase běžela za obračkou. Jen ten bílej labrador! Když zjistil, že má Hele pamlsky, šel si k ní taky zaloudit. To se na mě nezlobte, to jsem musela zasáhnout! Loudění je zlozvyk a měl by se ho odnaučit. A ať si to jde odnaučovat ke své obračce!