Zpět k obsahu Já a moji obráci
Udělala jsem nový objev! Už vím, co je to výlet. Obráci mi někdy nasadí červený postrojek, pak mě posadí do té své boudy na kolečkách, zapnou mi popruh a už jedeme. Nejdřív jsme jezdili jen kousek od domu. Trochu jsem se bála a když jsem byla malinká, tak jsem i plakala. Ale Hele si sedla vždycky ke mně a hladila mě a dávala mi kousky masíčka a granulí. A pořád se u toho smála a opakovala mi dokolečka jedno slovo, výlet. Než jsem pochopila, co se to děje, už jsme zase šli ven.
První výlet byl dlouhá ulice. Na jejím začátku byly domy, ale na konci už jen skály a keře a tráva. Zase jsem se trochu bála, protože jsem to tam neznala. A taky proto, že Kami se pro něco vrátil do auta a my tam zůstaly s Hele samy. Ona se ale vůbec nebála a šla pořád dál. Taky mi dala dlouhé vodítko, a tak jsem si na ulici mohla běhat, kam jsem chtěla. Nakonec se vrátil Kami a všechno dobře dopadlo. Položil na zem misku, nalil vodu, takže už jsem věděla, že se vrátil do auta kvůli mně. To bylo od něj tak hezké, že jsem ho začala mít ještě víc ráda a málem jsem se zapomněla napít.
Příště mě vzali zase do té ulice, ale potom jindy do lesa a taky na louku, až jsem si zvykla, že výlet je pokaždé něco jiného. Jede se tam autem, vůbec to tam neznám a budu tam na dlouhém vodítku a moji obráci na mě budou mít čas. Na výletě lítají motýli a ptáčci, které jednou doopravdy chytím. Občas už mě Kami pustí z vodítka, to vám je blaho! Můžu si běžet doprava i doleva. Ve vysoké trávě musím skákat asi metr do výšky, abych svoje obráky neztratila, a moc mě to baví! Skáču na všechny strany, chytám všechno, co lítá a štěkám a štěkám. Už jsem vám říkala, že štěkám jako velký pes? Já už totiž skoro jsem velký pes. Vážím dvaadvacet kilo i s piškotem, hravě dosáhnu na stůl, kde se vaří, a malí pejsci už si přede mnou lehají na zem a zkoumají, jestli jsem hodný velký pes, nebo zlý velký pes.
Na výletech jsou taky louže a bláto, v obojím se výborně čvachtá. Zkouším se v tom i válet, ale to se mi podaří jen, když nejsem na vodítku. Jinak obráci hned volají fůůůj a táhnou mě pryč. Já nevím, jestli jsou všichni obráci takoví popletové, ale ti moji jsou. Neumějí si vůbec vychutnat vůni chcíplé myši, blátem slepené chlupy na břiše, igelitový pytlík se zkaženou svačinou a to nemluvím o velkých pavoucích. Tuhle mi dokonce bránili ochutnat bobky naší Micky. Prostě nevědí, co je dobré.
Dneska mě zase vzali na výlet, na Jizerku, ale jeli jsme tak dlouho, že jsem na sedadle usnula. Když jsem se probudila, byli jsme u dřevěné chalupy. Hele mě vzala na vodítko a Kami začal z auta nosit tolik věcí, že jsem se musela přesvědčit, jestli za námi nepřijelo ještě jedno auto. Pořád nosil tašky, velké i malé, tvrdé i měkké, a běhal sem a tam. Pak už jsme mohly do chalupy i my dvě. Cestou jsme potkaly dva pejsky, to nás zdrželo! Musela jsem jim vysvětlit, že jsem z Prahy a že chodím na procházky do Belvederu. Na pokoji jsem zjistila, že Kami z té největší tašky vytáhnul můj pelíšek! A z té menší vyndal spoustu krabiček s granulemi a pamlsky. Hele mi hned dala ochutnat salámek. To byla dobrota!
Pak jsme šli na procházku a všude kolem byla jen tráva a lesy a nad námi obrovské nebe plné obláčků. A Hele mi hned u domu sundala vodítko! No prostě psí ráj! Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem hned vyrazila na louku. Tam bylo tolik všelijakých mušek a motýlků a broučků, že jsem nevěděla, kam dřív skočit. Ale pak jsem se lekla, kde mám obráky a vyrazila jsem velkými skoky zpátky. Byli tam! A něčemu se moc smáli, vůbec se nezlobili, že jsem běžela tak daleko. Tak jsem honem, než si to rozmyslí, vyrazila zase na druhou stranu cesty, tam byla louže, velká a mokrá, tak jsem jí proběhla a zase jsem se honem vrátila, jestli mi obráci neutekli. Ne. Byli tam a pořád se ještě smáli. Tak jsem vyskočila k Hele a popadla ji za vodítko, aby si taky se mnou trochu zaběhala. Ona má ale tak ráda přetahování (to je moje holka!), že za vodítko zatáhla, a už jsme se natahovaly. A já házela hlavou na všechny strany a karabinky mi lítaly kolem hlavy a já měla takovou radost, že jsem na chvíli zapomněla na Kamiho. Koukám na něj, on tam stojí a nic nedělá! To snad není možné! Tak skočím k němu a povídám mu, pojď si hrát s námi. Při tom jsem už hodně štěkala, to přiznávám, ale když já štěkám pořád a nedá se to vůbec zastavit. On mi začal hubovat, ať neštěkám, tak jsem teda přestala a chytila ho za nohu, aby už přestal hubovat a šel s námi běhat. Je pravda, že on vlastně už nestál, ale šel po cestě do lesa, ale než mi to došlo, už jsem vyskočila a dala mu pusu, aby se nezlobil. On zase huboval, tak jsem skočila na Hele, že si to užijeme aspoň my dvě a zase jsem skočila na Kamiho, aby měl taky radost. A najednou Hele přísně povídá „Dolů!“ a pak „Sedni!“ a už měla v ruce ten voňavý salámek a hned abych jí dala pac a druhou, tak já hned že jo a salámek byl můj! To bylo, panečku! Chtěla jsem zase hned vyskočit, ale vtom mi došlo, že obráci už se nesmějí a taky že se mnou neběhají ani neskáčou. Aha, já asi zase něco přehnala, že jo? No nic, pohodila jsem hlavou a běžela za nimi do lesa, aby už se nezlobili.
Za chvíli jsem pochopila, že mi vodítko vůbec nechtějí dávat. Vždycky se o tom hrozně radili, ale nakonec mě nechali běhat. Tak já jsem si dneska užila výlet úplně bez vodítka. Už vím, co myslela Hele tím, když mi pořád tak nadšeně opakovala „Výlet!“ Prostě jsem šla chvíli za obráky, chvíli před nimi a když jsem měla náskok, zaskočila jsem prozkoumat příkopy plné křišťálové vody, nebo jehličím podestlaný les, a zase honem na cestu za nimi. Hele měla radost a každou chvíli vymyslela nějaký povel, aby mi mohla dát nějaký pamlsek. Vodítko mi nasadili jen, když jsme šli kousek po silnici. Na konci cesty už jsem samozřejmě poznala, že se vracíme tou ranní cestou a že za chvíli budeme u chalupy. Tak jsem utíkala a utíkala, abychom už tam byli. U chalupy si mě zavolala Hele a zase jsem musela na vodítko. Asi kvůli tomu velkému rotvajlerovi, co na mě mrkal pod stolem před restaurací.
Další výlet byl kolem vodopádů, zase jsem si běhala, kam mi napadlo a pořád jsem si hlídala moje zlaté obráky. Co bych si počala, kdyby se mi ztratili? To si ani neumím představit. Kami pořád jde dál a dál a ukazuje nám cestu. A Hele zase nosí jídlo a stará se, abych nikdy neměla hlad. Vůbec s sebou nenosí misku ani vodu, ale ani nemusí. U každého potůčku zkoumám břehy tak dlouho, až si najdu cestičku až k vodě. To je úplně jiné pití, než z misky. Ještě nikdy jsem takovou dobrou vodu nepila, až tady na horách. Je trochu hořká a trochu sladká a taková ledově voňavá. Doufám, že tu zůstaneme bydlet už napořád. Výlet kolem vodopádů Jedlového potoka se pak ještě protáhnul lesem až na Mariánskou horu. Tam už jsem musela do auta, a nikdo mě nemusel přemlouvat. Sama jsem tam vyskočila a hned jsem si lehla a spala. Až na konci cesty jsem se posadila, abych si zkontrolovala, jestli obrák řídí, jestli není potřeba vzbudit Hele (bylo to potřeba) a jestli se vracíme zase do té divné chaloupky, kde se leze do pokoje po žebříku. Vraceli! Dostala jsem plnou misku granulí a masa a hned jsem zase načisto usnula.
To bylo v pondělí. V úterý jsme měli my s obrákem volno. Hned po snídani jsme nechali Hele přivázanou k počítači a šli jsme ven. Nejdřív jsem měla velkou radost, ale pak mi jí bylo čím dál víc líto a taky se mi začalo stýskat. Nejdřív trochu a pak moc. Kami mě pořád vedl dál, a to se mi nelíbilo, nejdřív jsem mu to vysvětlovala po dobrém, však víte, jak umím štěkat, jako velký pes. A když to nepomohlo, tak jsem mu utekla! Sedla jsem si před dům a doufala, že si pro mě Hele přijde. Jenomže nešla a nešla a to už mi bylo smutno i po obrákovi. Když už jsem začala vzdychat, Kami se najednou objevil a huboval. To mi vůbec nevadilo, protože mě odvedl k Hele. To bylo vítání! Hele mě pohladila a dala mi ten dobrý salámek a potom si se mnou hrála. Ale pak se hned připojila k tomu počítači, a mně došlo, že nám chybí Kami. Sedla jsem si až úplně ke dveřím, aby mi neutekl, kdyby šel okolo, ale nešel. To už mi bylo tak líto, že jsem trochu plakala. Ale ne moc, obračka za mnou přišla, hladila mě po hlavě a tahala za uši a šimrala na bříšku a to byla taková legrace, že jsem nevěděla, kterou tlapkou ji mám kde plácat a kam otočit hlavu! Když už fakt musela pracovat, nedalo se nic dělat. Nešla jsem na pelíšek, byl moc daleko ode dveří. Lehla jsem si zády k té škvíře pode dveřmi a čekala a čekala, až se Kami vrátil a vzal nás na další výlet.
Bylo to kolem Jizerky, to už znám, a tak jsem se mohla soustředit na neprozkoumaná místa a podařilo se mi i zbaštit nějakou dobrotu pod stolem u jedné chaloupky. Pak jsme zabočili na lesní cestu a šli pořád dolů, až jsme narazili na most. Takový jsem ještě neviděla, a tak jsem se tam rozběhla první. Bylo z něj vidět na krásnou voňavou řeku plnou kamínků. Ale jak se dostat k té vodě? Jako vždycky mi pomohla moje obračka, ona totiž pozná, co potřebuju. Šla pomalu pěšinkou, až našla břeh, kde se dalo k vodě dostat. Nejdřív jsem se napila a pak mě napadlo hupsnout na jeden velký balvan dál od břehu. Povedlo se mi to! Tak jsem si dodala odvahy, že z něj skočím rovnou do vody. Cožpak o to, do vody jsem skočila, mokrá jsem byla, ale napít jsem se leknutím nestihla. Ta voda vypadala mělká, ale byla moc hluboká a než jsem se dostala ven, sklouzla mi tlapka po nějakém kameni. Dobrodružství! Ale už vím, proč mi někdy Hele říká Pozor! To znamená, že si to teda můžu zkusit, ale že se mi tam může něco nepříjemného stát. Proto už teď, kdy řekne Hele Pozor, dávám velký pozor, abych si někde nenatloukla.
Večer jsme šli zase na večeři do té velké restaurace, kde nic nesmím. Ale já už to tu znám, a tak už by mě nemuseli vodit na vodítku. Už neštěkám na celou hospodu, nekňourám pod stolem a neloudím u obráků něco k snědku. Jen si nemůžu pomoct, když přijde pejsek, musím za ním. A když nemůžu, musím štěkat. Ach jo. Tak si radši lehnu Kamimu pod nohy a dělám, že spím, aby už nehuboval. Na večerní procházce jsem dostala nápad, tajně jsem si na cestě vzala pěkný bílý kamínek. Podařilo se mi, aby mi nespadl ani na schodech ani na žebříku a nenápadně jsem si ho uložila pod okraj pelíšku. Když se Kami a Hele koukali na fotky, už jsem toho měla dost! Oni si snad úplně zapomněli hrát! Tak jsem si položila hlavu na Kamiho nohu. Nic. Tak jsem je obešla a položila si ji na koleno Hele. Ta nejdřív taky nic, ale pak jí to došlo, však já vím, že mě chápe, i když někdy dělá, že ne! Našla všechny hračky a se všemi jsme si chvíli hrály. Pak šla zase prohlížet fotky, a tak jsem si vzpomněla na kamínek! To je jasné, tomu Hele nikdy neodolá. Zase mě tahala za uši a strkala mi prsty do pusy a smála se a taky mě šimrala. Ale já kamínek nedala. Až ji to omrzelo, schovala jsem si ho zase do pelíšku, zítra se bude hodit!
Na Jizerce byl opravdu psí ráj, i když nás pejsků tam bylo docela málo, to se divím. Já bych tam mohla bydlet do smrti, i když se do toho pokoje musí po tom pitomém žebříku. Ale nejde to. Jednoho rána jsem najednou poznala, že se něco děje. Obráci mě sice zase vzali na procházku, ale byli nějak jiní. Víc si povídali s lidmi, jinak voněli a vůbec, něco bylo ve vzduchu. Nahoře v pokoji se pak děly věci. Nevím, jak to udělali, ale najednou se v koupelně nepovalovaly ručníky a kartáčky a kosmetické tašky,. Ze skřínek zmizely všechny moje krabičky s granulemi, ze země zase boty a ze stolu počítač. Za chviličku stály na zemi všechny tašky a Kami je začal odnášet. Tentokrát jsem mohla celé to odnášení sledovat. Vždycky to totiž snesl jen pod nejbližší schody a vrátil se pro další a další tašky. Hele mě držela na vodítku, já klouzala po schodech a štěkala a štěkala. Pan majitel dole seděl, jako vždycky s manželkou a miminkem. Dnes se nezlobil, že budím hostům miminka, protože věděl, na rozdíl ode mne, že už jsme tu dnes naposled. Prolítla jsem kolem něj jako vítr a šlo se na poslední procházku, kousek po cestě a kousek lesem. Byla to nádhera!
Asi v polovině vycházky jsem dostala žízeň a našla v příkopě pěknou louži. Vrhla jsem se do ní, že si svlažím tlapky a napiju se, ale jejda, ona byla hluboká, zapadla jsem až po krk. Napít se toho nedalo, bylo to takové hnědé a husté, až jsem se bála, že se nedostanu ven, ale nakonec jsem se vyhrabala. Obráci se už zase něčemu smáli, a to mě teda fakt rozzlobilo. Já tady umírám žízní a bojuju o život, a oni se baví! Tak jsem k nim vyrazila a štěkala a skákala, aby si mě všimli, co se mi stalo! A oni se úplně přestali smát a začali si kapesníkem utírat tričko a kalhoty a boty a zase si mě nevšímali. Nedalo se nic dělat, musela jsem je chytit za nohu. To se na mě konečně už dívali, ale stejně nic nepochopili. Říkali jen dolů a sedni a lehni, a ani trochu mě nepolitovali. Jen Hele povídá „Tak máme nějakýho hnědýho voříška.“ A Kami „A vůbec není poznat, že má rodokmen!“ A zase se smáli. Tak jsem si jich přestala všímat a rozběhla se za žluťáskem, co letěl okolo. Byla to rychlost, skoro jsem mu nestačila a jen na poslední chvíli jsem zabrzdila nad korytem Jizerky. Byla jsem tak daleko, že se o mě obráci začali bát a volali na mě a Hele schválně šustila pytlíkem na pamlsky, abych už přišla. A to teda ne. Před chvílí jste mě nechtěli a už máte strach, tak si ho mějte. Já si zaběhnu ještě za vlaštovkami, na opačnou stranu louky a když poletí dál, tak já za nimi taky dál a vůbec se nebudu bát! Tak jsme spolu s vlaštovkami pobíhaly po louce, až jsem na obráky docela zapomněla. Když jsem se konečně zastavila, začala jsem je hledat, ale oni nikde! To jsem se lekla! Ale ne, nakonec jsem je uviděla na konci cesty, šli pořád dál, zády ke mně, a vůbec mě nehledali. Snad mě tu nechtějí nechat? Nebo mě nemůžou najít? No to už jsem vůbec nepřemýšlela a vyrazila bleskem za nimi, až to bylo slyšet po celé louce a uši mi vlály do všech stran. Když jsem je dohonila, měli velkou radost a smáli se a smáli a já s nimi a Kami povídá „Koukej na ni, už má zase ty svoje bílý ponožtičky, ona je opravdu samočistící!“ Úplně jsem tomu nerozuměla, ale byla jsem šťastná, že jsme se zase všichni našli. No a pak mi otevřeli dveře do auta, oblíkli mi postrojek, zacvakli popruh a jeli jsme. Když jsme vystoupili, byli jsme na naší zahradě a Kami začal zase ty tašky vracet na svoje místo a Hele mi nalila vodu do mojí misky a nasypala granule do čichacího koberečku a já jsem to zbaštila a vypila a lehla jsem si do chládku v předsíni. Byla jsem zase doma, kde to znám!