Zpět k obsahu Já a moji obráci
U nás doma je pořád živo. Například se přetahujeme o různé provazové hračky. Nechápu, že s tím může Hele tak snadno skončit. Já když se jednou zakousnu, tak musím tahat a trhat a škubat a mlátit s hračkou hlava nehlava, i kdyby šlo zrovna náhodou o vodítko, na kterém poletuje karabinka a několik ocelových oček. Zato obračka po deseti minutách přetahování začne říkat „Pusť“ a ne a ne pokračovat. Já vím, ona chce zase hrát na aport, ale copak to jde? Když jednou držím, tak nepustím a basta! Ale abych neodbočovala, hlavní zábava jsou procházky. Nemyslím po zahradě, to je jen takové lítání a honění s Čelzí, případě čmajznutí nějaké dobroty ze zakázaného domu. Myslím ty opravdické. Třeba na hodinu nebo na tři.
Že se půjde na procházku poznám úplně jasně z mnoha věcí. Tak například, Hele má na sobě ty procházkové kalhoty nebo triko. Schválně si to pořád pere, tak to někdy procházkou nevoní. Ale nevadí, když si nasazuje venkovní boty, už je to stejně skoro jisté. Vždycky si taky nakrájí pro mě do kapsy nějaké dobroty. To poznám tak, že šustí sáčkem a vyndá ten ostrý nůž, co jsem jednou Kamimu čmajzla. A taky tak, že dostanu kousek ochutnat. Když si začne dávat do kapes klíče a zelené sáčky, už se nemůžu splést, a když bere vodítko, je to jááásnééé!!! To už většinou štěkám a skáču a peru se s ní o to vodítko. Už to na ni ani moc nezabírá. Prostě pořád jen jde, odemkne dům, vytáhne mě za vodítko v hubě, zavře, zamkne dům, zapne karabinku k obojku, odemkne zahradu a vytáhne mě za vodítko v zubech a zamkne zahradu. Přitom nějak tajně vodítko smotává, takže jsem vždycky venku překvapená, že nemůžu utéct za pánem, co jde okolo. A pak hned jde a jde a já honem přestanu zápasit, abych stihla očichat trávník a rohový patník a odpadkový koš a všechny popelnice a branku k veterinární klinice a vchod do hospody a… a… a tak to jde až do parku. Až tam si vzpomenu, že jsem se zapomněla přetahovat, tak to zkusím, jenomže zrovna jde kolem Džezí a zase na to zapomenu. Park není moc velký a potkáváme v něm vždycky pár pejsků. Hele se asi bojí, že by se mi ztratila a netrefila domů, a tak mě z vodítka skoro nepouští. Chudinka, pořád se něčeho bojí, to já teda ne! Tak třeba s Džezí jsem dneska lítala kolečka nahoru a dolů až jsme najednou byly na silnici a naši obráci křičeli a nabízeli nám salámek a pak začali běhat kolečka s námi! To se nám s Džezí teprve líbilo! Ona je dobrmanka, tak má delší nohy než já, ale obráci nechytili ani ji ani mě, až když jsme se obě svalily únavou na trávník.
Udělala jsem velký objev! Už vím, co to za zvíře žije v noci v našem parku. Divočáci! To byla ta divná vůně na jaře! Ještě jsem je nikdy neviděla, ve dne se někam schovávají, ale vím, že tam jsou, všude je to cítit a u cesty je roztrhaný trávník a u chodníku pěkně rozčvachtané blátíčko. Oni umí bláto úplně našlehat jako šlehačku. Asi to budou pracovitá zvířátka. Když se Hele nedívá, rychle si tam zaběhnu taky začvachtat, parádně to mlaská. Pak jdeme dál a dojdeme k rybníčku. I když je hluboký, už vím, kde se dá do něj vlézt a napít se studené vody. Za rybníčkem je prašná cesta. To znamená, že když se nezmatlám v bahně, určitě už na téhle cestě jsem stejně špinavá. A vodítko, jak běží všude se mnou, taky. Hele říkala, že ho přestane prát, protože je to zbytečné. To si myslím taky, když se vypere, je z něj úplně cizí provaz, který vůbec nevoní.
Když už jsem toho na procházce hodně vyzkoušela a očichala, napadne mě, že ta moje Hele je nějaká málo veselá. V tu ránu po ní skočím, popadnu vodítko a pádím pryč. Dřív se mnou hned běžela taky. Ale od té doby, co jsem se jí přitom několikrát připletla pod nohy tak, že si musela vybrat, jestli přizabije mě nebo sebe, už neběhá. Představte si, že si tenkrát vybrala sebe, to mám ale hodnou obračku!
Když tak pádím a pádím, zapomenu někdy úplně na ten pitomej provaz na krku a leknu se, když z toho pádění najednou padám. Ale nevadí, vyskočím, popadnu nejbližší větev a pádím s ní zase pryč, no a zase padám, na poslední chvíli větev zase chytím a zase vleču, mlátím s ní o Hele a o zábradlí a ona se mi láme (ta větev), tak popadnu ten větší zbytek a pádím a padám, až mi nakonec dojde, že nemůžu běhat dál, než dosáhne vodítko. To už jsme venku z parku a provaz je kratší a kratší a zase už musím jít vzorně a pomalu jako nějakej prťavej pejsek.
Posledně vymyslela Hele parádní procházku, to vám bylo něco! Sice jsem si musela nechat nasadit postrojek a svézt se tím brumlavým autem, ale pak to stálo za to! Nejdřív zaparkovala v Průhonicích na pískové ploše plné aut a stromů, pak mě uvázala u schodů do nějakého obchodu, no to mě teda na ni mrzelo. Ukázala mi obrázek, že dovnitř pejsci nesmějí, ale stejně jsem plakala a štěkala, co kdyby mě tam zapomněla! Naštěstí nakupovala hned za dveřmi, a ty zůstaly otevřené, tak jsem si ji mohla celou dobu hlídat. Prodavačka se usmívala a říkala, že se ten pejsek už asi nemůže dočkat. A když jsem se dočkala, tak jsme vešli zámeckou branou, prošli kolem budovy zámku a vykročili na cestu do ráje. Všude byla jezírka a potůčky, ze kterých se dalo pít, a louky a lesy a cestičky pro psy i lidi. A jak to tam vonělo! Moje obračka byla taky nadšená. Když jsme zašli dál za jezero, sundala mi vodítko a nechala mě běhat. Chodily jsme tak dvě hodiny a vůbec nikdy mě to neomrzelo.
Zažili jsme taky jedno velké překvapení. Došli jsme k takové okrouhlé zelené louce. Uprostřed seděla labuť a ani se nehnula. Tak jsem na ni trochu zaštěkala, ale ona jen mrkla jedním okem. Tak jsem na ni dál vrčela a štěkala, ale ona jen malinko pootočila krk a jinak nic. No počkej, řekla jsem si, odrazila jsem se a skočila k ní, jenže vtom se stalo něco divného. Propadla se pode mnou zem! A nebyla to zem, ale voda, jenom na té vodě plavaly drobné zelené lístky, proto to vypadalo jako louka. Honem jsem vystrčila čumák nad hladinu a hrabala všema nohama, abych se zachránila. Labuť nic, jen si tam pořád tak lebedila uprostřed rybníčka. Bylo jí úplně jedno, co se mnou bude! Aťsi, mně může být taky ukradená. Zabrala jsem ze všech sil, doplavala ke břehu a vrhla se po zádech do trávy, abych se trochu utřela. Moc to nešlo, protože tráva byla ještě plná rosy, ale aspoň trochu jsem si kožíšek vyždímala. Byl pak mokrý celou další procházku, ale sluníčko hřálo pořád víc a víc a zima mi vůbec nebyla. Když jsem si od toho leknutí trochu odpočinula, došlo mi, že jsem dnes poprvé doopravdy plavala! Až budeme u nějakého rybníka, musím to zase vyzkoušet.
Šly jsme pak parkem kolem krásných skal a všelijakých kopců, všude byly veliké stromy a mnoho keřů, sem tam potůček a já jsem si pobíhala, jak mě napadlo, všechno jsem si prozkoumala. A Hele mě vždycky zavolala, abych si dala nějakou dobrůtku, a zase mě hned pustila po cestě dál. Když jsme přijely domů, byly jsme obě tak šťastné, že se hned nakazil i Kami a dal si s námi oběd. U oběda se rozhodl, že tu krásu chce vidět taky, a tak jsme tam zítra jeli znovu. To se ví, hned jsem poznala, kde jsme a co bude, a měla jsem takovou radost, že jsem skákala a štěkala a tahala za vodítko, až si děti v parku honem hledaly maminky a schovávaly se za ně. Chtěla jsem s nimi hrát na honěnou, jako s naší Eli, ale Hele mě přivázala na vodítko a vedla mě pryč. To mě překvapilo, včera jsem si tu běhala volně a teď najednou vodítko? Ale netrvalo dlouho a obráci mě zase pustili. Pak jsem si tu krásu mohla užívat znova a znova, zkontrolovala jsem všechny potůčky, kde se dá dostat k vodě a kde ne, a všechny jsem je ochutnala. Potkali jsme dva krásné vysoké pejsky a ten jeden měl chuť si hrát, běhali jsme a pošťuchovali jsme se a pak jsme zase šli dál a dál kolem lesa až k nějakému plotu, a za ním kvetl sad růží, každá byla jiná. Tak jsme si chvíli sedli a čichali a přemýšleli a škrábali se za uchem, no a pak jsme se zase vydali zpátky. Ode dneška, když někdo řekne Průhonice, nepřemýšlím, neváhám, nechám si nasadit postrojek a jedu!