Básně

Utíkám po mezi
spolu s vlasy polí.

Do zlatého království
vchází se stezkou z maliní,
která teplem voní.
Paseka bzučí nejvíc za poledne
a ráno je právě probuzená.

Budu stát na začátku a snít.
Brodím se trávou
a rosou po pás,
slunce mám ve vlasech…

Tichounce tiše a pomalu
(chci být jednou z kopretin)
rozprostřu první plátno
a namočím štětec
do duhy u nohou.

Nad mou hlavou zakřičí pták
Tichounce, tiše,
protože odlétá.

Babičko mně se stýská.

Haló, haló, kdo to zvoní?
Tady vnouče telefonní:
Dnes je, babi, velký svátek,
nevytahuj paty z vrátek!
Nech nám dveře dokořán,
sejdeme se ze všech stran.

Bum, bum, babi, kdo to buší?
Děda asi něco tuší.
Jsme tu všichni, velcí, malí.
Ať tě zástup nepovalí!
K šedesátce jdem ti přát,
ať jsi šťastná napořád.

Že máš srdce plné dětí,
tak ti štěstí neuletí.
Kdo jen na ty druhé myslí
bývá stále mladé mysli,
každý den se usmívá,
mnoho vrásek nemívá.

Kdo rozdává kolem sebe,
mívá v očích kousek nebe,
na duši ho láska hřeje,
tomu Pánbůh štěstí přeje.
Štestí, radost, lásku, zdraví,
vše už máš, jak báseň praví.
Co ti ještě můžem přát?
Ať jsi s námi napořád!

Snad jsem ani nešla kolem
Snad se mi jen doneslo
Že kdosi
měl kdesi
trápení

Čtu mezi řádky a žárlím
To jsem nevěděla
že jsem lakomá
i na to co mi nepatří

Chtěla bych snad hladit tu dlaň
Být první i poslední …
Já přece neumím ani splácet dluhy
natož dávat

Nebolí moudrost
Pověz mi

Promiňte, co jste říkal?
Že chcete v klidu pracovat?
Za oknem stříbro-modré nebe
halí křišťálové stromy
do sněhového závoje.

Země vydechuje
zpod bílé peřiny.
Dětem růžovějí tváře,
jak běží do svahu,
trochu se ztrácejí v tančících vločkách,
utichnou, až se snesou šmolkové stíny.

Sníh, máme tu sníh!
Tolik se na něj načekaly a teď
zachumlané v postýlkách si s mámou povídají,
co se zítra stane dole na bílé stráni…

Promiňte, co jste říkal?

Nekonaly se salvy ani řeči
Po pondělí přišlo úterý
jako vždycky
a bylo nové století
číslo dvacet jedna

Čas se zrychlil
jako každý obyčejný den

Nezavoláš.
Nečekám.
Je mír.
Ticho stříbrných vláken.

Vždyť víš, kolik máme cest.
Ještě nejsme řekou ani kamenem,
neumíme se vzdát svých pout
a láska nám splývá s hříchem.

Nezavolám.
Jako bys nebyl
uprostřed pouště
chladivý pramen.

Jakoby nebyl tvůj každý den.
Vzkazy ti píšu na křídla ptáků,
do očí dětí před spaním.
Jsi, jsme.
Jaká krása.

… za rozbité cesty,
za všechny dary a šrámy,
za vše, čím jsi nás vedl k sobě
a nejvíc za lásku,
díky…

Když beznadějné mraky
stahují se nad hlavou
A dotěrní ptáci
vlhkem opilí
zobou z ruky

Tehdy odejít se sluší
do nejhlubší noci
a najít kout
kam vítr smí
jen po špičkách

Usednout do trávy
zaklonit hlavu
A zavřít oči
v očekávání
toho jenž přichází

Aby usedl do trávy
zavřel oči
A neřekl žádnou
Dobrou lež
Aby neřekl žádnou lež

Pak tiše poslouchat
jak měsíc mraky rozplétá
Tok věcí nechat bublat
spodní tón
A ještě dlouho nejít spát

Dnes večer asi
nepůjdu spát.

Počkám, až za okny ustane déšť,
navléknu starou malířskou halenu
a potichu vyjdu až do podkroví.
Nejdříve zapálím svíčky,
pak oheň v krbu.
Až se rozhoří
a rozhodí plameny po zdech,
začnu malovat
OBRAZ PRO TEBE.

Doprostřed udělám jedním tahem čas.
Dolů písek, co píchá do nohou.
Červený slunečník, žlutý žár a nebe…
Jen nevím, jakou barvu má volnost.
Snad jako vítr.
Nebo jako cesta k chrámu.
Možná.

Kolem dokola rozprostřu moře.
Hebké, měkké, nekonečně čisté.
Ten obraz nebude mít rám.
Moře v něm bude bez hranic.

Trochu se ponořím
do hloubky tónů
a pak se nechám nést
čirým proudem.

Hladce propluji
nad oblázky a zelení vodních řas.
Průzračné vlnovky melodií,
jen splétají kruhy na vodách,
ale tam pod hladinou začíná svět
sladkého vílího mámení,
jež volá nás ještě níž,
tam kde se smyčce točí
a točí, až slyšíš srdce bít.

U dna se líně zvedá kal,
jenže stříbrná harfa
už zase zurčí dál.
Rusalčí nožky tančí
a vítr unáší jejich vlasy,
prsty
a květy
vysoko k obloze
v droboučkých krůpějích
not.

Tenhle příběh se stal léta Páně dvoutisícího druhého,
bylo právě po potopě v Čechách …

Já nevím, odkud jsi
a kde ses tu vzal.
Jedno ale vím, žes řekl „Vstaň˝.
Ten den, kdy vody klesly
a zbyl jen kal
a ještě náš nářek „Bůh nás chraň˝

Co všechno voda vzala,
jen Ty to víš.
Zůstalo bláto, pár prázdných zdí.
Ta nejvíc se mi smála,
co stát měla blíž.
Ten smích mým synům dodnes v uších zní.

Tak jako živel smetl
málem města půl,
tak naučil nás znovu bratra znát.
Ne, nebyl jsem tam sám,
jak v plotě kůl,
pomocnou ruku dal každý rád.

Když vyvezli jsme všichni
před svůj práh
to, co bývalo kdysi domovem,
místo modlitby jsme kleli
v tvářích slzy a prach
ani rum nepomáhal, čert to vem.

Na kámen jsem  si sedl
co dřív plotem byl
a nechtěl myslet ani o den dál.
A když jsem hlavu zvedl,
očím nevěřil,
tělo z bílé hlíny leží opodál.

Zvedl jsem Tě z bláta,
bylo Tě jen půl
kříž Ti voda vzala, ruku rozbila.
Ležel jsi tam v slunci,
led se ve mně hnul
a já se znovu – nevím proč – dal do díla.

Řeka přinesla k nám spoušť,
tisíc drobností,
co kdysi kdesi někdo miloval.
Všechno pálili jsme
s tichou bolestí,
co s kytarou, když krk jí uplaval.

Popel všech těch věcí
vítr rozfoukal
i zahrada už dýchá a plot má dům.
Však Tvoje torzo
tady leží dál
nikdo netroufá si dát ho plamenům.

Tak vzal jsem si Tě domů,
snad jenom Ty víš,
kdo dal mi tehdy sílu kráčet dál.
A Tobě patří dík,
že jsem slunci blíž,
že ve vyhaslém krbu znovu oheň vzplál.

Já nevím, odkud jsi
a kde ses tu vzal.
Jedno ale vím, žes řekl „Vstaň˝

Kradu si tě,
kudy chodím.
Už je skoro jedno,
co se stane.
Můžu třeba křičet
Chyťte zloděje,
nebo Bijte ho.
V noci však tajně
podplatím stráže
anebo alespoň
půjdu náhodou kolem.

Krajinou lesů a krajinou snů
mlžným oparem šla jsem
za nocí měsíčných.

Hvězdy mi padly do vlasů,
vítr mi cuchal šat z pavučin utkaný
a květiny pod mýma nohama neumíraly.
Po stezkách rukama pralesa přikrytých
šly mi vstříc nehmotné bytosti
duší minulých
a na pozdrav z dálky už
mlčely moudře.

Vesmírný koráb dalekých civilizací
připlul až ke mně,
rozkvetl tiše a zavoněl zemí.
Kolem mne zvedli se neznámí hosté
a lidskýma rukama sbírali rosu,
krůpěje kladli do kalichů žíznivých
a dýchali štěstí divné a jiné,
zpívali,
zpívali,
zpívali.

Měla jsem míšu,
sedával v koutě
a tvářil se jako by nic.
Ale večer,
večer ožíval tisíci příběhů.

Měl korálkové oči,
ten můj míša,
odřený kožíšek
a na tváři záplatu.
Ten míša pamatoval
víc než já.

Už je to dávno,
co přestal mluvit.
Sedával v koutě
a koukal korálkovýma očima.
Už je to dávno.
Čas tiká stále dál.
V koutě je prázdno.

Tak snadno člověk opouští
sám sebe.

Máme dům plný mlčení
Plný slov, která neplatí

Ještě ráno tu byla kolem nás
Obyčejná a smavá
O tom, že jsme tu spolu
Že venku se zvedá mlha
K obědu budou řízky
A v zahradě přerostla tráva

Říkával jsi je jinak
A také jsi jinak objímal
Tolik jsem se bála
Aby to nebyl jen klam
Aby mi neulétla z tvého náručí
Někam pryč pozdě k ránu

Nevím si rady v tom tichu
Nevím si rady

Moci se na chvíli
vrátit zpět
k prameni zapomnění

Tryskat a vyvěrat jako poprvé
Nechat se unášet bezhlavým proudem
Nasadit život pro závrať okamžiku
Prolomit ledy vystoupit z břehů
Být vášní touhou i naplněním

Zbavit se na chvíli
Dlouhého spění
K spáse a ke smíření

Řekl jsi já už musím
ale ty ještě spi
Spi miláčku

Ležím si pod tvou pokrývkou
jako pod tvým pohlazením
jen teplo a klid
tma pod víčky
Za oknem slunce
rozhrnuje závěs
a kosi blázní

Já vím už taky musím
jen ještě chvilku si
měkounce poležím
Řekl jsi přece
Ty ještě spi

Píšu ti dopis
o svém stesku
Jsi tak daleko

Píšu Ti dopis
O cizím městě
s krásnými ulicemi
O diskotéce ve vedlejším domě

O zvláštních jídlech
o miliónech lidí
na náměstích
a v obchodních domech
o oknech zahradních domků
o soukromí kolejního pokoje
o večerních lucernách
o sochách z bílého mramoru
o všem, co čeká v této zemi
o všem, co čeká v tomto životě

Píšu Ti dopis
o své lásce
Jsem stále s Tebou

Jako když v pohádce
na těle černokněžníka
puká poslední obruč.

Jako když jarní slunce
ztenčí ledový zámek na řece
a voda zavíří.

Takové je procitání
ze života v zimním království.

Jako bys po vrstvách
rozehříval mrazivé závoje
mlhy kolem mne.
Jako když na zámku
neviditelné ruce
otevírají bílé zlacené dveře.

Stoly se prostírají ovocem a vínem,
uprostřed zahrad zpívá fontána
a za ní vede cesta do polí.

Tak chutná procitání s tebou.

Proč říkáš to nic
a udeř víc.
Já přece vím,
že to bolí.

Pak tu stojím
a po mně potopa.
Toho jsem se bála,
ví bůh jak.

To kruté je omyl,
volám za tebou.
Vždyť je to všechno
jen o lásce.

Asi se nikdy nenabažím
nebe nad řekou
a řeky s nebesy

Můžu je mít
kdy se mi zachce
Stačí jen otevřít okno
Vždycky tam jsou
Stále se z hladiny zvedá
nová nejnovější nálada

Někdy je šedá a ledová
To když mráz zastavuje pohyb
a čiré se stává neprůhledným
Ještě ne led
a už ne voda
Opuštěná labuť v dálce
jako jediný elegantní tah štětcem
a krajkoví jinovatky podél břehů
je rázem dokonalé

V takové chvíli
je obloha průzračná
jako křišťál s trochou olova
a s lehkým růžovým vánkem
který rozpouští paprsky
ještě dříve
než stihly zaostřit

Prší a slunce se myje
Rozdává zlato
velkými hrstmi
a naše stará třešeň
je poslední.

Nese jen hořké plody.
Poznala v životě hodně zlého.
Stromy nezapomínají tak jako lidé.
Nakonec zůstala sama z celého sadu
uprostřed domů a plotů

Jediný, s kým si může povídat,
je déšť.
A déšť jí přináší kapičky zlata,
aby nezapomněla,
že slunce ještě je
nad světem lidí a stromů

Až se příště narodím,
chci být květinářkou.

Každé ráno
pod mými okny
zastaví květinový vůz.
Pan Jiří z něj vynese
koše tulipánů a chryzantém,
a naplní krámek jarní vůní.
Pak chvíli posedíme
nad šálkem kávy,
než otevřu dveře
a můžete dál.

Zvonek na dveřích cinká,
barvy se střídají,
kytice pestré i něžné
splétám po celý den.
Děvčátko kupuje fialky
mamince k svátku.
Pán ve svetru spěchá.
Tyhle růžové
a ještě trochu trávy.
Něco stříbrného chmýří
nebo pár korálků?
Zabalit do papíru.
Na shledanou.

Navečer zhasnu lampu,
stáhnu roletu
a petlici převážu
blankytnou stuhou.

Večer se snáší
jak těžký závoj
a listí pod ním
šediví.

Za chvíli zezlátnou
první okna
a dlažba zazvoní
trochu jinak …

Ještě se znovu narodit
a znovu v tomto městě,
kde každý kámen
skrývá příběh
a tisíc let
je pouhý mžik.

Ještě tě znovu potkat
a znovu poprvé,
dotknout se v úžasu,
zastavit čas,
věřit v tu chvíli,
že láska je věčná.

Smím a nesmím
tě mít
Už nevolej
Jsi a nejsi co jsi
Bojím se snít

Chci a nechci
A nesmím
Vytočit tvé číslo
Vrátit čas zpět
Být ještě chvíli
malou holkou
Co si smí žít
jen tak

Jdu na nákup,
venku začalo mrznout.
Jdu bez rukavic
a cítím první doteky sněhu.
Černá cesta pomalu mizí,
nad zemí zlehka tančí
stříbření.

U vchodu do Delvity
je přesně na nule
a všichni vyhrnují límce.
Až vyjdu ven
s rukama plnýma všedních věcí,
jako je chleba, sýr a jogurt,
už tu nebude parkoviště.

Bude tu zasněné království.
Bílé a vznešené.
Lampy budou zlatě zářit,
vločky se budou tiše snášet
a nikdo široko daleko
nebude obyčejný.

To někdo nad námi
mávnul kouzelným proutkem
a zahalil svět
do nadýchaného závoje
stříbření.

Už zase jsem někde
na začátku
a nevzpomínám si.

Stačilo vědět,
že tě nesmím mít ráda
a byla jsem šťastná.
Samou volností
jsem tančila
skleněný tanec víl
na ostří vln,
tehdy na řece, vzpomínáš?
Přikryl´s mi ramena svým svetrem
a netušil´s, jak mě hřál.
Říkal´s mi cosi velmi vážného.
O asymetrii vesmíru, myslím.

Tvářila jsem se,
jako bych nevěděla,
že je to o lásce
a pozvala jsem tě
na okružní jízdu časem.
Tehdy´s mě poprvé políbil,
ale nevšiml sis toho,
protože jsem si právě česala vlasy.

Musela jsem se tomu smát
…skleněný vílí smích, vzpomínáš?
…protože jsi říkal čistou pravdu,
a byl sis přitom jist,
že ti neuvěřím.

Už zase jsem někde
na začátku
a nevzpomínám si.

Jen ten skleněný vílí smích
mi zůstal, podívej,
mám plnou dlaň
střípků.

Já nevím proč
měl vždycky kouzlo
den, kdy léto se láme v půli.

Široko, vysoko,
v čase tak modrém,
až stébla praskají
a zrní šustí v dlani…

Strnulé ticho hadů a vážek
obchází černavou hlínu,
probouzí pichlavá strniště
a ještě hřeje.

A tak si jdi,
ty zlý, smutný a trápený.
Už jdi a zpij se v první krčmě,
utrať všechny naše peníze
s nejhezčími holkami z okolí.

Jdi,
měj si své právo na sebeurčení,
svou samotu,
svůj spánek spravedlivých.
Nač čekáš,
nikdy jsem tě nedržela.
Jen jsem tě dlouho vyhlížela
a po nocích nemohla spát.
Běž
a jen své pýchy se boj,
své pýchy a pádu –
hra s ohněm končí.
Jdi,
už se nevracej.
Nemám čas na řeči.

Mám vařit kaši a žehlit plíny,
otevřít okna a vpustit krásné ráno,
mám štěstí plný dům
a lásky pořád dost,
mám sladký malý život
a učím ho se smát –

Už jdi
a vem si čistou košili.

Potkal jsem vítr v horách.
Tam nahoře,
kde léto vypaluje do kamene
poselství neohrožených.
Tam na vrcholcích,
kde se každé poledne
zastaví čas.

Vyšel jsem po bílých skalách,
až pod samotnou klenbu nebe
a ten vítr ze mne svál
všechen pozemský spěch.
Hleděl jsem za ním,
ale kdeže mu byl konec!
Ztratil se v zelených vlnách
stejně jako já.

Pohladil rozpálenou stezku,
zazvonil na kalichy hořců
a vznesl se do oblak tak lehce
jako jsme kdysi běželi
v neděli z kostela.

Potkal jsem ho dnes v horách
a nechtělo se mi domů.
Paprsky hrály lesní pastorále,
u cesty zrály jahody
a on byl stejně mladý
jako tenkrát.

vraťte se, vraťte se,
už se mi stýská,

po tom, jenž bezpečně vedl svou loď,
po té, jež bez něho nemohla žít,
po jejich lásce
stýská se mi.

Za své vyhnanství
vděčím tvé nekonečné pýše.

Teď za trest proběhnout
hřbitovní branou
a navždy odejít…

Poslední váhání.
Vím, co už nikdy nechci,
jen ještě nevěřím,
že smím.

První kroky
přes střepy rozbitých zrcadel,
opuštěných domů
a vyhaslých dětských přání
bolí.

Ráno jen zbývá
odklidit trosky, vyvětrat,
podepsat úkoly…
To je víc,
než jsem doufala.

Je konec trestných výprav.
Už nevstoupíš
do naší zahrady
a nezastíníš slunce.

Jsem ti vděčná
za tu bezmeznou pýchu.
Snad to není rouhání.

Přišla dnes s ním
a já si odnáším přikrývku do kuchyně.

Přišla dnes s ním
a já vím, že půjdou pozdě spát.

Nezajímá mě,
co budou večeřet,
o čem budou mluvit.
Celý jejich dnešní večer
mě nezajímá.

Ale všechno ve mně utichá,
když pomyslím, že ji obejme.

Tak snadno a jistě
ji v sobě uzavře,
jako by navždy směla žít
z jeho tepla.

Není mi nic do její víry, naděje a lásky.
To objetí jí závidím.