Zpět k obsahu Já a moji obráci
Další den už jsem nikoho budit nemusela. Obráci už jsou pořádně vyspaní a vstávají sami a ještě se předhánějí, kdo bude dřív oblečený na cestu. Dnes to o fous vyhrál Kami, a tak mu Hele u snídaně přinesla všechno, pečivo a kafe a džus a tak. Sedíme u toho rohového stolu vzadu, abych nikoho neobtěžovala, jak říká Kami. V protějším rohu sedí se svými obráky Erne, krásný černý labrador. Nic neříkejte, jasně že jsem trochu kňučela, ale jen malinko. Po snídani jsme vyrazili na výlet po Jizerské silnici. Jenže tam žádná silnice nebyla. Všude bylo bílo, jen na pastvině byl zase skot. Byli to velicí huňatí býci. Hned jsem věděla, že to je moje práce, a vyrazila jsem k ohradě. Až tam jsem zjistila, jak jsou velcí a silní a jak mají dlouhé a ostré rohy, a tak jsem byla moc ráda, když mě Hele zavolala k sobě. Ale i na pastvině bylo bílo. I na louce, co jsem se v ní včera cachtala. A ta vrstva sněhu byla vysoká a hluboká, žádný sem tam poprašek, jako včera. Moc mi to vrtalo hlavou a musela jsem to vyzkoušet všude a na všechny způsoby. Jestli se to pode mnou propadne, jestli se to dá odhrabat, jestli to voní a jestli se to dá sníst. Povedlo se mi to všechno několikrát a moc mě to bavilo. Dobré to není, ale dá se v tom pěkně blbnout a lítat. Cestou od kiosku po Promenádní silnici jsme potkali Erneho a mohli jsme si do sytosti pohrát, cesta po nás zůstala pořádně zdupaná. A pak jsme zase běželi pěkně pohromadě bílou cestou mezi zasněženými stromy a jen dlouhé holé větvičky borůvčí vyčnívaly nad sníh a dodávaly přírodě trochu jasné zeleně.
Na oběd jsme šli do Pyramidy, tam už to znám, a tak mě překvapil až krásný bílý švýcarský ovčák. Měl vychování, vůbec na mě neštěkal ani se s páníčkem nepral. Klidně si mě očichal a zase vzorně odkráčel. Nevím, jestli to někdy dokážu. Každý pejsek mě zajímá a s každým si chci hrát a musím se do toho vrhnout po hlavě, nevidím a neslyším a štěkám, samozřejmě. Když jsme šli na večerní procházku, půjčil mi Erne vodítko a já mu zase půjčila to moje, takoví už jsme kamarádi! Jeho vodítko je samonavíjecí a vůbec mě netahá, šla jsem radši hrozně vzorně a ani jednou jsem nezaštěkala, jen aby si toho obráci všimli. Snad si ho taky pořídí, to by byla úleva!
Večer jsem na pokoji udělala ještě jeden objev. Ta moje kostička, co si pořád tak pečlivě schovávám, moje obráky vůbec nezajímá. Můžu si s ní klidně lehnout na pelíšek a hodiny ji žužlat a kousat, až všechno praská, a nikdo mi ji nesebere! Je moc dobrá, musím si ji hlídat. Panský dům je plný pejsků, aby mi ji tak některý sebral! Radši ji zase zahrabu.