Zpět k obsahu Já a moji obráci
Příští týden mám narozeniny. Takže mi budou dva roky a už jsem velká. Například teď můžu chodit po schodech nahoru i dolů a trénovat skok do výšky. To teď děláme s Hele skoro každý den. Projdeme nejmíň dva parky a cvičíme hop. To se dělá takhle: Hele ukáže na pařez nebo kopeček a řekne hop. Já vyskočím nahoru, vzorně se posadím a čekám, až dostanu odměnu. Ale většinou to probíhá jinak. Pařez si vyberu já, vyběhnu na něj, a nic nedostanu. Tak to zkouším jinak. Koukám, kde Hele zastaví. Stačí, aby mi na vybraný výstupek ukázala (i když i to je zbytečný) a já jsem na něm dřív, než zazní povel. Hned se natahuju po pamlsku, ale Hele ho zvedne nade mne a řekne sedni. Uvědomím si, že ani nejsem na pařezu celá, natož, abych seděla, a honem se vzorně poskládám nahoru. Moc si nesedám, abych mohla rychle běžet dál, ale Hele nedá pokoj, dokud si doopravdy nesednu, až pak se ozve „šikula“ a dostanu pamlsek. Když už to děláme hodinu, nemusíme říkat nic. Hele vybere místo, já tam vyskočím, Hele zvedne ruku vysoko, já sedím a už mám pamlsek a zas letím dál.
Tak takhle jsme si včera taky užívaly a na konci lesoparku jsme se přivázaly k vodítku a cupitaly po chodníku ulicí pod parkem domů. Tam bydlí ti dva pejsci, co jsem vám o nich povídala, hnědý a bílý, co nechodí do parku a my nevíme proč, je to tajemství. Zastavily jsme se u vrátek a opravdu, byl tam ten bílý a zase obračce krásně olízal ruku. A najednou nějaký pán za námi povídá „Nechcete si pohrát spolu? Já vám otevřu.“ Otevřel tu hezkou branku a za ní na nás vykoukli oba, ten hnědý i ten bílý s černým čumáčkem. Byli jsme tak překvapení, že jsme na sebe jen koukali a nevěděli, co si s tím počít. První jsem se vzpamatovala já a vyrazila jsem se seznámit. Jenže obračka mě držela na vodítku, a tak jsem si mohla jen zblízka čuchnout. Hele chtěla toho světlého pohladit, ale on se leknul a cuknul. Ten hnědý taky ustoupil a koukali, jako kdyby se báli, i když jsou oba větší než já. A pak ten roztomilý běláček dokonce zavrčel a zrzavý se za něj schoval. Obráci jim to vysvětlovali, ale oni se opravdu báli. Vůbec prý nechodí ven, jen hlídají doma, to musí být otrava! Domluvili jsme se, že na ně musíme pomalinku a že si to příště zase vyzkoušíme. Moc se těším! Teď už víme, že ten bílý se jmenuje Got, na jméno toho druhého si počkáme do příště. Nevím, jestli to vydržím, já vám totiž skoro nevydržím čekat!
Když jdeme na procházku s Hele, to se dá jakž takž vydržet, Hele se sice vypravuje pomaleji než Kami, ale cestou mi pořád dává povely a odměny, takže to s vypětím všech sil vydržím až k brance. Dokonce už ji skoro nikdy nekousnu do boty, aby pospíšila. S Kamim to tak nejde. Je na mě přísný a vyžaduje kázeň. Žádné povely, žádné pamlsky, teda skoro žádné. Zato se nechá tahat za ponožku, kousat do bot a chytat za vodítko. Vůbec mu nevadí, že štěkám jako zjednaná a vůbec se chovám jako zanedbaný entlebuch. Takže ranní výprava s Kamim vypadá takhle: Kami se obléká? Bojuju s ním o kalhoty a ponožky, vyju, kňučím a štěkám. Kami snídá? Sedím mu u nohy, hlavu na jeho koleni a dělám na něj psí oči. Chystá si pamlsky? Už vím, že jdeme ven, štěkám a lítám po bytě. Obouvá si boty? Peru se s ním o ně, koušu a štěkám. Nasadí mi obojek? To už štěkám a lítám po celé zahradě od plotu zpět k jeho botám. U branky už přesně nevím, co se děje, protože jen štěkám a skáču a koušu a bojuju s vodítkem a chci ven! Od branky až k řece vyvádím tak, že celá Zbraslav ví, kdo jde na procházku. Když mě Kami pustí u Malé řeky z vodítka, letím jako šíp a ani nevím kam. Pak zjistím, že jsem u vody a u psího hřiště a hurá, máme procházku! To jsem zvědavá, co dnes kde urvu, kam se zašiju a co sežeru!
Ranní výprava s Hele vypadá trochu jinak. Hele přijde na snídani? Sednu si ke Kamimu a loudím. Hele si balí pamlsky? Sednu si k ní a čekám až jeden dostanu, pak jdu do předsíně. Hele si obléká bundu? Koukám na ni a začínám doufat, že jdeme ven, očichám jí čepici a sednu si pod schody. Obouvá si boty? Řekne sedni a čekej, a když to provedu, dostanu pamlsek. Nasadí mi obojek? Stoupnu si ke dveřím. Otevře dveře? Vyběhnu do zahrady, oběhnu ji a jdu k brance. U vrátek zaštěkám. Řekne sedni, dá mi pamlsek, připne vodítko a já můžu vyrazit. První tři metry táhnu jako blázen a štěkám, pak se honem pustím do průzkumu novinek v trávě a u patníků. No a za chvíli už kráčím pomalu, jdu vzorně po chodníku, přecházím jen po přechodu a až když zazní „můžeš“ (Ano, správně jste pochopili, že za každý takový výkon mě čeká pamlsek) a postupně se nořím do událostí dne, třeba kudy dnes půjdeme, jaké jsou tam psí dopisy, koho potkáme a co všechno si užijeme.