Zpět k obsahu Já a moji obráci
Abyste věděli, my už jsme s Hele a Kamim jedna rodina a patříme k sobě. Bydlíme si tady v tom domečku jako v pelíšku. Máme svoje zvyky, a ty důsledně dodržujeme. Třeba snídani v sedm a večeři v šest, musím se pochlubit, že tenhle rituál dodržuju nejlíp já. Ráno jdeme na procházku, teda pokud nelije. V tom případě totiž tiše odcupitám do pelíšku a dělám, že je ještě noc. Obráci mě nepřemlouvají, taky si někam zalezou. V poledne obvykle loudím u stolu v kuchyni, zatímco večer to dělám u stolu v obýváku. Ale většinou marně. Obráci bohužel často zapomínají, že k našim oblíbeným zvykům patří upustit kousek něčeho dobrého pod stůl. Kami je v tom trochu lepší, proto si nakonec sednu k němu.
Odpoledne pracujeme na zahradě. Kami s hráběmi nebo nůžkami, já s klacíkem. O ten se přetahuju s Wiki nebo Roxy, a tak občas nevím, kde se mi Kami ztratil. Když zavolá, nejdu po hlase, nene, to není nic pro psa! Nasadím nos k cestičce a jdu po stopě až k němu. Nejradši mám večery. Nejdřív sice asi tak dvě hodiny zbytečně hraje televize, ale na druhou stranu pořád je šance ulovit večeři, nějaký pamlsek nebo drobek ze stolu. Pak si lehnu na svou matraci a spím sladce až do rána. Teda chtěla bych, ale nemůžu. Obráci mě, nevím proč, vždycky vyženou do zahrady, dokonce za každého počasí. Až když oběhnu zahradu, pustí mě dovnitř a potom hned po schodech do patra, kde je ložnice. Většinou mi až v tu chvíli pod schody dojde, že v ložnici je můj úplně nejlepší pelíšek, a tak jsem nahoře první!
Moje postýlka je celá polstrovaná a má vysoký okraj. Uložím se do ní tak, že byste si mysleli, že jsem ještě štěně. I když normálně měřím asi metr na délku a půl metru na výšku, stočím se do kroužku o průměru 40 centimetrů. Hele mě pohladí tak pěkně, až mi z kožíšku létají jiskry a tiše praskají. Ještě jednou se zatočím, trochu zabručím, když si někdo ještě čte a svítí lampičkou, pak si zhluboka vzdychnu, odfouknu a spokojeně usnu. V noci občas někdo vstane. Dřív jsem byla hned v pohotovosti, hlídala na přednožce v koupelně nebo v chodbě, vítala obráky při návratu a tak. Dnes už jen nastražím horní ucho a otevřu jedno oko. Zkontroluju, že nejde o nic mimořádného a spím dál.
Ráno je nejlepší. Vždycky jsem vzhůru první a čekám, kdy už budeme vstávat. Když se někdo pohne, vztyčím hlavu jako surikata a mlčky pozoruju obráky. Když mají zavřené oči, ani nemuknu a stočím se zase do pelíšku. Někdy je to čekání dlouhé, ale nakonec naštěstí vždycky někdo vstane, a to je moje příležitost. Když vstane první Hele, šlápne mi do pelíšku oběma nohama a začne mě všelijak drbat a hladit, to se rozvalím, jak široká tak dlouhá a nechám se hladit, pak olízám zase já ruku obračce a pak už ona říká „jdeme“, já v mžiku stojím dva metry od ní, oklepu si kožich a jsem ready.
Když vstává Kami, oběhnu celou postel, lehnu si na koberec před ním a číhám. Koukám, jak se obléká, a čekám, až začne. Sedne si na postel a šlápne mi lehce na jednu tlapku. Já zavrčím a dělám, že ho kousnu. Vtom on mi šlápne druhou nohou na druhou tlapku. Tak já jdu hned po ní a dělám zlého psa. To už mi ale zase hladí tu první tlapku, a tak pořád dokola, pak mě hladí i všude možně jinde a nakonec dělám toho krokodýla na zádech, jako když jsem u Hele.
Ale samozřejmě nejdůležitější rituál je krmení. V kuchyni ráno dělám, jako že ještě spím a nemám žádné nároky. Když se nic neděje, popojdu až k obrákovi. Pak si otráveně lehnu na kuchyňský pelíšek. Když se pořád nic neděje, odejdu spát do obýváku, ale jedno ucho mám nastražené na kuchyň. Poznám všechno. Jestli se otevírá kontejner na granule, nebo krabička s pamlsky nebo lednice nebo skříňka, kde se mi rozmrazuje masíčko. Nevím, jak to dělám, ale kterýkoliv z těchto zvuků způsobí, že jsem v mžiku zase u obráka v kuchyni. Doprovodím ho pěkně od pelíšku k váze (váží maso), od váhy ke granulím a zase k váze (přidá k masu granule), od ní ke granulím (uklidí dávkovač) a k lednici (vyndává olej) a zase k váze (ten olej tam nakape) a pak k pelíšku a chodím stále rychleji. Takže teprve když řekne „sedni“, vzpomenu si, že kdybych si sedla, hned by misku položil na zem. Tak bleskem sedím a už baštím a už je miska prázdná a já to nechápu. A jdu se zeptat, jestli by nebylo něco k snědku. Obráci snídají a dělají, že mě nevidí, tak si vlezu pod stůl tak, abych zavadila o všechny jejich nohy. Když to nezabere, sednu si k jednomu a loudím, k druhému a loudím. Nakonec si dojdu pro provaz, zalezu si pod stůl, lehnu si jim na ty nohy a koušu a koušu. A doufám, že si některý z mých lidí otevře skříňku s pamlsky a začne se chystat na procházku.