Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Letošní zima byla štědrá, zasypala nás sněhovou peřinou na mnoho týdnů, až se zdálo, že ta doba ledová snad nikdy neskončí. Huberovi si to nadělení pochvalovali, jejich zahradě takový odpočinek prospívá, já jsem však jejich nadšení nesdílela. Život v zamrzlém městě nemá s odpočinkem nic společného a já už se nemohla dočkat prvního tání. Na návštěvu k Jaroslavě a Jirkovi jsem vyrazila s nadějí, že už u nich zachytím první známky jara, ale málem jsem odešla s nepořízenou. Dlouho jsem se nemohla dozvonit.
Nakonec se paní Huberová vynořila odněkud z hloubi zahrady a zadýchaně se omlouvala: „Trávíme teď všechen volný čas na alpinu a tam je zvonek špatně slyšet. To víš, jak sleze sníh, už nás doma nic neudrží!“ Nemohou se prý na tu spoušť dívat. Trávník je zmáčeny a zanesený, zaslouží si pořádně vyhrabat, keře jsou zase plné pomrzlých, polámaných větviček, ale nejhorší je alpinum, tam je třeba zasáhnout hned.
Jarní obnova alpina
Skalničky potřebují, vzdušné, kamenité prostředí. Jenže rozpadající se jehličí a listí drží vlhko, a to je živná půda pro plísně a škůdce. Kdybychom tlející zbytky nechali na alpinu ležet, většina vzácných horských rostlinek by jaro nepřežila. Při čištění skalky si můžeme pomoci zahradním vysavačem, ale – jak říká Jaruška – nejlepším nástrojem jsou ruce. Zatímco paní domu likviduje jehličí a listí, Jiří pracuje vyzbrojen dobře nabroušenými nůžkami. Říká, že si při tom dělá soukromou inventuru: kontroluje, jak vegetace přestála mrazy, co přežilo, co ne, zvažuje co sestříhat. Mnoho rostlin má nečekané regenerační schopnosti, a tak není třeba se při střihání ukvapovat. Nejvíce napoví pohled na nastřiženou větévku. Větvička se na povrchu může zdát suchá, ale pokud je uvnitř zdravá, jasně zelená dužnina, není třeba nad ní lámat hůl. Ovšem když je proutek na řezu zahnědlý, suchý, můžeme stříhat razantně. Poničený keřík stačí sestříhat a pak si počkat, jestli dřevo znovu obrazí. Takový sestřih až „na kostru“ se dobře osvědčuje u alpinek i polokeřů, například u aubrécie, floxů, mateřídoušky, šalvěje nebo některých dřevnatějících odrůd třezalky. Ale i pomrzlému polštáři hvozdíku opatrné sestříhání prospěje. Skalku při čištění lehce provzdušníme malou, jemnou motyčkou (nejlépe se třemi hroty pro kypření). Ta rozruší půdu jen na povrchu, nejde zbytečně do hloubky. K završení díla už stačí očistit kameny od písku a prachu rýžovým košťátkem a skalka je znovu malebná a svěží.
Radosti uklízecí čety
Takovou očistu si alpinum zaslouží ještě asi 2 – 3x za rok. Jiří, jako pravý nadšenec, si při tom vždycky navíc zkontroluje jmenovky, poškozené opraví nebo nahradí novými. Čištěním a sestřiháváním postupně projde celá zahrada, prakticky odstraňujeme všechno staré a zničené: větve a spadané úlomky z keřů a stromů, zapomenutou okrasnou trávu, zbytky letniček apod. Je to vlastně takový velký jarní úklid. Jako tvůrčí činnost to moc nevypadá, ale ve skutečnosti je právě tohle období před nástupem jarního vegetačního spurtu hodně kreativní. Přehlížení jednotlivých stanovišť je příležitostí v klidu promýšlet, co bude třeba v nové sezóně doplnit, co změnit, případně co nového vybudovat. K očistě patří také radostné objevy: mladé, rašící rostlinky. Jsou nezaměnitelné, barva i kvalita jejich lístků svědčí o síle a životaschopnosti.
Cibuloviny – poslové jara
Ze všeho nejdřív se můžeme radovat z cibulovin. Prvními posly jara bývají žluté talovíny, bílé bledule či sněženky, které kvetou ještě ve sněhu. Dále šafrány, ty jsou k mání v desítkách odrůd. Někdo nechává vyniknout každý kultivar zvlášť, ale zrovna tak jsou krásné ve směsi. Po nich následují brzy modřence, ladoňky a snědky. Obecně potřebují skalkové cibuloviny na jaře a na podzim dost vláhy, ale přes léto sucho. Vysazujeme je na místa krytá před vlhkostí, např. pod listnatými keři anebo do polštářů alpinek, které vláhu odsají. Optimální by bylo je na léto vyndat, ale prakticky to většinou není možné, museli bychom alpinum rozebrat. Letní vegetační klid se dodržuje už jen u velkých, zahradních tulipánů, ve skalce cibuloviny necháváme. Dojde sice k určité ztrátě, ale jejich životnost je poměrně velká. Pěstitelské štěstí je individuální, ale většině cibulovin se u nás daří dobře. Rozhoduje také vlhkost, sluneční osvit, typ půdy. Příčinou nezdaru mohou být někdy obyčejné myši, ty jsou schopné zlikvidovat celé porosty tulipánů či modřenců.
Botanické tulipány
Zvlášť krásné jsou skalkové, botanické tulipány. Z květinářství známe spíše ty rychlené, zahradní odrůdy pro řez, sami si je také pěstujeme na květinových záhonech, jsou jich tisíce druhů a mívají až neuvěřitelné tvary i barvy. Všechny však pocházejí z drobných botanických druhů, které rostou hlavně v horských oblastech Asie. Botanické tulipány jsou mnohem menší, často přisedlé, přizpůsobené růstu a květu v drsných podmínkách. V našich oblastech nejsou dlouhověké, chybí jim potřebné podmínky, ale jsou výjimečné a v alpinu přímo září.
Jarní skalničky
Vedle cibulovin se už objevují i jiné květiny, třeba čemeřice nebo prvosenky. Např. prvosenka pomoučená vykvétá už s prvními jarními paprsky. Udiví krásnou kombinací šedozelených listů a výrazných světle fialových květů. Vysazujeme ji do suťovitých míst, ke kamenům, u nichž se v zimě nedrží vlhkost. Hledáme stanoviště chráněná před deštěm a sněhem, na jaře však vláhu dodáváme.
Od brzkého jara si můžeme v květinářství koupit do bytu Primula acaulis. Dostanete ji dokonce v supermarketech, a to v různých barvách. Když doma odkvete, je dobré ji vysadit ven, třeba na kraj trávníku. Většinou se sice vrátí ke své původní, žluté podobě, ale dělá radost, kvete od konce zimy do pozdního jara. Nevadí jí ani posekání, přízemní růžice listů zůstanou zachovány a s každým jarem jich přibude. Do čeledi Primulaceae patří řada dalších krásných jarních kytiček, např. dřípatky, ty zrovna tak dokážou prostrčit poupě skrz sníh a vykvést v něm. Začínají se také probouzet první dřeviny. Kvetou vzácné druhy botanických rododendronů, jako je Rhododendron canadensis nebo Rhododendron praecox, ale dřeviny si zaslouží samostatnou kapitolu, Jiří mi slibuje, že se k nim vrátíme. Prohlížím si naducané poupě velkého rododendronu. Je tak životaschopné, že si v závěji sněhu prorazilo okénko. „Na tenhle je ještě brzy.“ říká Jarka, „Zatím se jen tak rozhlíží, ale v květnu, až přijde jeho čas, nám ukáže, co umí!“
