Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Dnešní den mě vyvedl z dalšího omylu. Nákupní vášni nepropadají jen ženy! Když mě manželé Huberovi pozvali na výstavu skalniček, zmizel nám Jiří mezi exponáty téměř okamžitě. Jeho paní mě klidně provedla kolem úhledně srovnaných kořenáčků, pak mě vzala na kávu a když už jsme se chystaly k odchodu, přiřítil se Jiřík: „Promiň, promiň, Jaruško, já na vás zapomněl!“ Jarka se při pohledu na dva přeplněné košíky v jeho rukou jen krásně usmála: „Tys vzal i toho červeného dračíka? Taky jsem si na něj myslela!“
Po příjezdu z výstavy jsme vyrazili na alpinum. Zatímco moji přátelé nadšeně plánovali a rozkládali květináčky po skalce, já jsem se jen dívala a dívala. Stupňovitý skalnatý terén pokrývají barevné polštáře drobných kvítků, ze všech škvír mezi kameny raší život, romantické jehličnany střídají japonské javory a vánek si v té směsici pohrává se světlem a stínem… tolik pestrosti na několika čtverečních metrech!
Alpy v české kotlině
Donedávna jsem si myslela, že miniaturní vápencové pohoří je tu hlavně proto, aby byl terén zahrady malebnější. Dnes už vím, že zdaleka nejde jen o vzhled. Skalka napodobuje přirozené prostředí horské vegetace, zejména typickou vlhkost a světelné podmínky a díky tomu tu rostou i vzácné a náročné alpínky. Čím nadšenější skalničkář, tím složitější je jeho území, protože každé vysoké hory jsou jiné. Když chcete mít na jednom území americké dračíky, alpské protěže i himálajské lomikameny, musíte mít na zahradě své vlastní, velmi proměnlivé pohoří.
Krása na klíč
Vybudovat si vlastní alpinum dnes není problém, koupíte si všechno, od kamene až po tu nejmenší rostlinku a najdete dost šikovných architektů i zahradníků, kteří vše vybudují na klíč. Jenže o co rychleji se skalka vytvoří, o to hůř se pak udrží. Chcete-li na své zahradě dlouhodobě pěstovat horskou květenu, musíte si své soukromé velehory vytvářet od začátku sami, vyzkoušet, co které rostlině prospívá a překonat pár zklamání, než získáte ten správný cit. Lapidárně to vyjádřil pan Hubera: „Musíš zkrátka na alpinu žít, jinak mu neporozumíš.“
Život alpina
Hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, vytvořil v Průhonicích pravý botanický ráj, ale jeho nejcennější součástí je právě staré, více než stoleté alpinum. Za jeho krásou a za krásou každého alpina se skrývá dlouhý a nekončící příběh lidí, kteří ji udržují. Kamenný svět plný křehké rovnováhy se rodí postupně, má svá období růstu, zrání i stárnutí, je to život plný práce, hledání a objevů a stejně jako lidský život, je bohatý na radosti i zklamání.
Dobrá rada pro začátek
Při budování nového alpina může takové zklamání přinést například vysazování choulostivých unikátů, ty vyžadují speciální péči a zkušenosti, proto velmi snadno uhynou. Nejlepší rada do začátků zní: „Vzácnosti si nechte napotom.“ Podle pana Hubery je nejlepší začít nenáročnými, polštářovými rostlinkami. Kdyby snad náhodou přece jen uhynuly, není ztráta tak bolestná a snadno se nahradí. Při každodenní péči postupně zjistíme, co daný druh vyžaduje a později začneme přidávat i náročnější varianty. Základem nové skalky mohou být například porosty aubrécií, hvozdíků, zvonků, saponárií nebo floxů.
Aubrécie (Aubrieta, Aubretia)
Aubrécie je snad nejběžnější skalničkou, kvete v různých odstínech bílé, růžové, červené a modré. Když ji po odkvětu sestříhneme, obrazí znovu a na podzim ještě remontuje.
Hvozdík (Dianthus)
Škála hvozdíků je nepřeberná, od obyčejných až po nejnáročnější. Pro začátek se dobře hodí hvozdíky ze skupiny gratianopolitanus. Kvítky bývají bílé, růžové nebo červené a navíc hezky voní.
Zvonek (Campanula)
Zvonků je opět mnoho a je třeba dobře vybírat. Půvabné modré kvítky zvonků zná každý, existují i bílé varianty. Dnes k nim, bohužel, neoddělitelně patří slimáci, dokážou za jedinou noc zlikvidovat celý trs C. tridentata nebo C. alpestris. Proto je nutné okolí chemicky ošetřovat.
Mydlice (Saponaria) a silenka (Silene)
Saponárie se vinou podél kamenů, kvetou růžově, žlutě nebo bíle. Například růžová S. olivana vytváří pěkný, jen 3 až 4 cm vysoký polštářek. Do stejné čeledi patří drobné silenky, některé rostou zcela přitisknuté k zemi, kvetou bíle nebo růžově.
Plamenka (Phlox)
Další vděčný, přímo zářivý host alpin. Najdete jich nesčíslné druhy co do barev, velikosti i pokryvnosti. Na začátek jsou vhodné kultivary druhů P. amoena, speciosa nebo subulata.
Sázení
Huberovi mají ve zvyku si k novým sazenicím nejprve zjistit podmínky pro pěstování, studují své starší poznámky, knížky a internet. Důležité je zjistit, zda je rostlina vápnomilná, podle toho pak vybíráme vhodné místo. Sázíme do spáry mezi kameny, tu naplníme vhodně nemíchanou směsí hlíny, písku a drobných kamínků – každá rostlina vyžaduje jiný poměr. Alpínku zasadíme a obsypeme vrstvou štěrku, tím zajistíme dostatečnou vlhkost v hloubce, u kořenů a naopak sucho kolem krčku.
Prostředí
V okolí alpin se vysazují dřeviny, které vytvoří takzvaný „přecházivý stín“. V nížinných podmínkách totiž hřeje ostré světlo více než na horách, snažíme se zabránit náhlým přechodům mezi přímým sluncem a stínem. Zahrada je živý organizmus, stromy rostou a je třeba počítat také s tím, že zastínění se během let proměňuje. Přiměřenou vlhkost pomůže vytvářet zahradní jezírko, ale vždy je nutná pravidelná zálivka. Jiří dodává: „Zalévání zahrady, to jsou pro mne nejkrásnější okamžiky, za ty roky už přesně vím, kde je třeba zalít vydatně, a kde jen trochu stříknout. Mohu tak strávit celý večer, květiny se osvěží, ptáci utichají a já doslova cítím, jak si zahrada spokojeně vydechne.“
Kolkvície krásná (Kolkwitzia amabilis)
S přicházejícím večerem se vzadu za alpinem téměř rozsvítil jeden keř, vodopád desetitisíců narůžovělých kvítků tiše splýval k zemi, až jste měli pocit, že jste vešli do pohádky. Kolkvície. V zimě či předjaří si jí sotva povšimnete, ale na konci května se promění, rozkvete od hlavy k patě a zkrásní jako Popelka. Září zahradou až několik týdnů a zdobí ji při odkvětu, kdy spadané kvítky vypadají jako sníh. Existují tisíce okrasných keřů, od každého rodu vždy najdete řadu druhů a kultivarů, ale Kolkwitzia amabilis je jediná. „…protože je sama o sobě dokonalá“, napadlo mě a Jaruška se zase tak pěkně usmála.
