Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Na léto jsme si museli pěkně počkat. Nejdříve dlouhá zima, pak nekonečné, deštivé jaro, ale nakonec nám sluníčko ukázalo přívětivější tvář. Má oblíbená zahrada nevypadá, že by jí ty rozmary počasí uškodily. Štěstěna byla letos laskavější než v roce 2002. Vzpomínka na tehdejší povodeň nepatří u Huberů k oblíbeným. Tehdy se jejich pozemek proměnil v bahnitou řeku a začínalo se zase od nuly. Každodenní práce naštěstí nenechá nikoho příliš dlouho přemýšlet o tom, co bylo. Moji přátelé se prostě pustili se do práce, znovu čistili, kultivovali a sázeli a dnes je tu opět kvetoucí ráj.
Zrovna nedávno jsme si s paní Huberovou nad fotografiemi z „potopy“ povídaly, dnes už to dávno nebolí, zpustošená zahrada se postupně vzpamatovala a dnešní návštěvník by ani nevěřil, že před sedmi lety tu nebylo nic než nevzhledné říční bahno. Jirka se k našemu vzpomínání přidal později – dobrou půlhodinku totiž stál v dešti pod borovicí a tiše se kochal bujnou vegetací, to patří k jeho nejmilejším rituálům. Vrátil se celý promočený, ale šťastný a hned se rozpovídal, jak byl plný dojmů.
Soukromí versus volnost
„Nejhorší jsou túje!“ pravil už ve dveřích. Tedy, abyste si to nevysvětlovali špatně, pan Hubera má jehličnany – túje nevyjímaje – opravdu rád. To, co ho zlobí, jsou neproniknutelné, jednotvárné stěny kolem zahrad novo-usedlíků. „Já chápu, že si chtějí chránit soukromí, ale to se dá přece udělat i krásně!“ Nakonec, přiznejme si, že jednolitá zelená zeď, obklopující celou zahradu, není příliš poetická. Já vím, někdy to nejde jinak, ale názor pana Hubery má něco do sebe. Podle něj kouzlo zahrady spočívá v pestrém a zdánlivě náhodném seskupení různých dřevin. Jirka rád vytváří členitá zákoutí, která nejenže chrání před zraky zvědavců, ale dokonce opticky zvětšují prostor. Nahlédnout dovnitř můžete z mnoha stran, odevšad se vám otevře jiný pohled. Někde je to velká plocha trávníku, jinde jezírko ve stínu stromů a o kus dál klikatá stezka vedoucí kamsi do hloubi lesíka… A zatímco vy jste hostem v této romantické zahradě, soukromí jejích obyvatel zůstává nenarušeno.
Krása kvetoucích keřů
Celek zahrady utvářejí konifery, zákoutí s rododendrony a kvetoucí keře. A právě keře snadno vykouzlí proměnlivou, ale místy prostupnou stěnu. Její část kvete v máji, kus v létě a něco dokonce na podzim. V takové spleti květů si včely i jiný hmyz po celou sezónu přijdou na své, nemluvě o ptácích, kteří tu mají pravý ráj. Keře zkrátka přidávají zahradě nejen na kráse, ale také na užitku. Než si nějaký ten exemplář zasadíme, je dobré si o něm něco zjistit, například jestli je poléhavý a pokryvný anebo jestli naopak doroste do běžné výše 2 až 3 metry.
Vajgélie (Weigely)
K těm nejkrásnějším keřům patří vajgélie a kolvície. O kolkvícii už jsme si povídali v červnu, je zvláštní tím, že nemá téměř žádné kultivary. Na rozdíl od ní, vajgélií najdete nepřeberné množství. Například Weigela florida Candida má čistě bílé květy a sytě zelené listy, ráda remontuje ještě v září, dorůstá až do třímetrové výšky. Weigela f. variegata má zase květy narůžovělé a listy světle panašované, Weigela f. Eva Rathke je sytě červená s tmavě zeleným olistěním, zatímco listy Weigely f. Nicole mají tenký bělavý okraj. Vajgélie zdobí každoročně tisíce květů, nikdy vás nezklamou. Přitom jsou vděčné a dají se kdykoli bez obav stříhat. Pokud náhodou v zimě trochu omrznou, počkáme, co obrazí, zbytek vystříháme a můžeme si být jisti, že nám v létě znovu udělají radost.
Tavolníky a tavoly
Další nenáročné keře jsou tavolníky (Spirea sp.) a tavoly (Physocarpus sp.). Většina z nás zná z městských parků obyčejný bíle kvetoucí tavolník van Houtteův, ale taková Spirea japonica či Spirea bumalda kvetou růžově. Jsou to menší keříky, dají se podsadit třeba právě pod vyšší vajgélie, vytvoří tak u země nízké barevné patro. Taková skupina je krásná na pohled, a přitom dá málo práce, neroste v ní plevel.
Růže, mochny a „šlechtičny“
Na jednu celou knihu by vydaly růže, jsou nekonečně proměnlivé a bývají pýchou pěstitelů. Jirka se vedle velkokvětých odrůd pochlubil vzrostlou omejkou (Rosa omeiensis) a růží bedrníkolistou (Rosa pimpinellifolia). A Jaruška dává přednost křovitým mochnám (Potentilla fruticosa), ty jsou ještě menší a skromnější, ale kvítky mají jako malá sluníčka. Patří do stejné čeledi růžovitých a barva jejich květů se pohybuje od bílé přes žlutou po temně oranžovou. Podobně jako tavolník mohou vytvářet podrost do výšky asi jednoho metru. „No a pak tu máme šlechtičny“ usmívá se Jiří. Myslí tím choulostivější, ale bohatě kvetoucí keře. Tak třeba kaliny, těch jsou stovky druhů. Například Viburnum opulus Sterile je krásná v zápoji i jako solitéra. Ještě citlivější jsou pivoňky. Jaruška mi ukazuje krásný exemplář Peonia fruticosa (pivoňka křovitá). Každý zahradník nakonec po některém z tisíce kultivarů zatouží. Většinou jsou roubované, a tedy také drahé. Mohou omrzat, ale když je vypipláte, odmění se vám pohádkovými květy.
Liány
Jarka nám později přinesla kávu ke stolku pod hruškou. Tedy, že je to hrušeň, to vím jen proto, že ji znám už roky. Kvete totiž modře, a to by ledaskoho mohlo uvést v omyl. Nevěříte? Obrovské hrušky totiž už léta nikdo nejedl, jen dělaly nepořádek na zemi a vábily vosy. Tak pod ni Jaruška zasadila vistárii, liánu, která strom během několika let ovinula a doslova obalila. Hrušek je čím dál méně, zato strom s modrými květy je jednou z největších atrakcí pro kolemjdoucí. Vistaria floribunda je agresivní a je nutno si včas rozmyslet, kam ji umístíme, je schopna vyšplhat na střechy domů i pod krovy, musí se hlídat a včas umravňovat. Časem se provazy stonků spojí, zdřevnatí a mají neuvěřitelnou sílu, dokáží zlomit dřevěný plot. Kdo si ji pořídí, bude ji milovat, ale musí počítat s nepořádkem po celý rok, buď z ní opadávají květy nebo lístky anebo lusky. Další, v našich končinách běžně rostoucí liánou, která může náš pozemek zkrášlit, je plamínek. Ale kdo chce něco zvláštního, pořídí si akébii. Akebia quinata je polo-opadavá liána, v mírné zimě na ní listy zůstanou. Vytváří husté porosty, dostane se kamkoli, úplně pohltí vzrostlý strom. Takové houští, pak nese až desítky ptačích hnízd. Jiří ji má u plotu do ulice, baví ho pozorovat na jaře kolemjdoucí, které láká její omamná vůně. Zastavují se a dlouho marně hledají, protože nachové kvítky jsou nenápadné a ztrácejí se mezi zelenými listy. Zblízka jsou moc hezké a navečer vydávají silnou exotickou vůni. Akébie pocházejí z Číny a z Japonska.
„No jo Asie, odtud pochází kdejaká krása, třeba deutzie, o těch zase někdy příště…“ zasnil se Jiří. „ a jestlipak tě napadlo, že si takhle o té naší zahradě povídáme už od loňska? A přitom jsme probrali jen úplné základy, klidně bychom měli o čem mluvit ještě roky. Holt, když jde o matičku přírodu, je to vždycky nekonečný příběh!“