Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Pan Hubera je nadšený botanik amatér a na břehu Vltavy udržuje se svou ženou Jarkou malé soukromé arboretum. Park je plný zvláštních druhů dřevin, najdete zde také jezírko s vodní a bažinnou květenou, několik alpin, záhony růží i letniček, ale hlavně rašeliniště – ostrůvky kypré půdy plné rododendronů. Vytváření těchto oáz je náročné, ale pro Jiřího je práce na nich největší radostí. Kdo je viděl v plném májovém květu, ten rád uvěří.
Ach ty informace
Moje cesta Huberovic zahradou dnes trvala dvakrát déle. Barvené kompozice květů svítily ze všech koutů a já musela udělat aspoň pár obrázků. Posezení u kávy bylo plné radosti ze sluncem prozářených kvetoucích zátiší, jen Jirka naše nadšení na chvíli narušil, když huboval nad nějakou webovou stránkou. „Tam se o pěstování azalek dočteš tak akorát že potřebují zastínění a optimální vlhkost, to je všechno. Jako by to pak šlo samo!“ O tom, že to není tak jednoduché, by mohl vyprávět. Rododendrony mají na svých přirozených stanovištích po léta neměnné sezónní podmínky. U nás se však někdy vystřídá několik teplých zim a pak najednou udeří dvacetistupňové mrazy. Na takové výkyvy jsou zejména mladší rostliny choulostivé. „Můžeme kultivovat a chránit sebelépe, všechny přirozené podmínky napodobit nedokážeme. Příroda má své meze, které nepřekročíme.“ Tím začalo naše květnové povídání, které však nakonec bylo přece jen spíš o tom, jak se ty pomyslné hranice překračovat dají…
Svět je plný rododendronů
Aby nedošlo k mýlce, musím uvést, že Jiří je nadšeným fandou internetu. Ještě před pár lety museli jemu podobní vystačit s knihami a časopisy. Znali evropské rododendrony a dost věděli o těch amerických a kanadských, vesměs chladnomilných. Ale dnes už na jedno kliknutí najdeme záplavu informací o odrůdách subtropických či tropických. Liší se samozřejmě barevností, ale neskutečná je hlavně tvarová pestrost květů i květenství, navíc rostou snad všude. „Představ si, že třeba v Himálaji jsou celé rododendronové lesy, opravdové stromy s mohutnými kmeny. Lidé to mají za užitkové dřevo, sbírají to na topení a vyrábějí z toho šindele. My se tu s tím pipláme, a pro ně je to stejně obyčejné jako pro nás smrky!“ rozohňuje se pan Hubera. Vedle velkých odrůd existují naopak rododendrony, které mají lístky dlouhé pár milimetrů a celá rostlina i s drobnými kvítky vypadá jako naše brusinka.
Pozor na první zklamání
Všichni pěstitelé nabízejí jen urostlé, krásné rostliny, s tím Jirka počítá, a tak fotografie na webech i v prodejnách bere s velkou rezervou. Avšak kdo to nezná, mohl by být zklamán. Koupí si třeba keřík, který je na obrázku obsypán spoustou květů, ale doma mu jen živoří. Mohl by z toho předčasně usoudit, že se na jeho zahradě azalkám vůbec dařit nebude a vzdát to. To by byla škoda. Většina běžně dostupných rododendronů naše podmínky snáší dobře a při pravidelné péči prospívá.
Proč je to tak složité
Každý máme zahradu v nějaké lokalitě, která je neměnná. Když je například otevřená na jih, musíte počítat s horkem a suchem. Určitým problémům budete čelit tam, kde je pozemek přístupný severním větrům, jiným zase ve skalnatém údolí potoka…. Na Liberecku, v podhůří s nejvyšší celoroční vlhkostí, budete mít rododendrony nádherné, a to skoro bez práce. Ale stačí popojet o kousek níž a všechno je jinak. Na pláních u Prahy už se pěstování azalek bez péče neobejde. Tak například Sylva – Taroucca dokázal vytvořit optimální podmínky v Průhonicích, v údolí Botiče, ovšem za cenu velkých investic. Zásadně v areálu rozšířil vodní plochy, čímž podstatně zvýšil vlhkost prostředí. Systematickým vysazováním velkých stromů navíc zamezil průvanu a vysokému odparu v horkých dnech. Dnes je park svými rododendronovými porosty vyhlášený. „My máme sice Průhonice za rohem, jenže u nás už jsme bez Botiče, takže se drobet nadřeme… ale, nestěžujeme si, jen se podívej…“ rozpřáhl Jiří ruce uprostřed svého kvetoucího království.
Jak na to
Zkušení pěstitelé rododendronů si dávají záležet na vytváření optimálních podmínek, ale není to zase tak těžké, zde jsou ty nejdůležitější zásady. Substrát má být hrubý, vzdušný, s velkým podílem rašeliny a jehličnaté hrabanky, dobře nasákavý. Na podzim je třeba ho ke keřům přisypávat, protože během roku ho ubývá. Nezaškodí občas přihnojit, ale pozor, nikdy vápenatými přípravky. Rašeliniště musíme chránit před osvitem. Nejde jen o ochranu listů před přímým sluncem, ale také o to, aby prostředí kolem nevysychalo. Jámy pro výsadbu nemusejí být až tak hluboké, ale spíš široké, aby zachycovaly a udržely dostatek vláhy. Bez vydatné zálivky se neobejdeme. Chceme-li svým rododendronům udělat opravdu dobře, nebudeme zavlažovat jen podmokem (ke kořenům), ale také rozprašováním vody pomocí chrličů. Jemná mlha, která se přitom tvoří, zvyšuje vlhkost a současně vegetaci ochlazuje, napodobí se tím horské klima. Plevel jen vytrháváme, keře neokopáváme, abychom nepoškodili kořeny. Neprovádíme ani pravidelný řez jako u jiných dřevin, jen po odkvětu u mladších rostlin vylamujeme stará odkvetlá květenství.
Neporučíme větru dešti
Přes veškeré úsilí se ani největší znalci nevyhnou ztrátám. V některých zahradách se prostě určitým kultivarům daří lépe než jiným, přestože o několik plotů dál to může být přesně naopak. Na otázku „Co si počít v takovém případě?“ mají mí přátelé lapidární odpověď: „Smířit se s tím.“ Stává se to, po pěti letech krásného zdravého růstu najednou rostlina odejde, začne osychat. „Jedno doporučení bych přece jen měl“, říká Jiří, „Když mám čas, dělám si zásobárnu mladých keříků.“ Malé, botanické rododendrony a azalky se totiž dají dobře množit řízkováním. U velkolistých hybridních rododendronů je to obtížnější, ale naštěstí jsou právě ony odolnější.
Zachovejte klid
Každoročně se na jaře objeví pár oschlých větviček, hlavně u mladších rostlin. Není třeba se hned lekat, keře totiž samy a snadno zmlazují, stačí počkat až se zazelenají. Zespoda se většinou objeví nové větvičky a my pak můžeme ty zcela suché ostříhat. Rododendrony mají také své choroby, někdy se objeví hnědé skvrny, nebo zduření na listech apod. Zde je dobré hledat radu na internetu, případně u odborníka. Dokud jde o jednotlivé rostliny, Jiří nejprve jen zlepší podmínky v rašeliništi, většinou tím věc vyřeší. Když se však nemoc šíří na další rostliny, znamená to opravdový problém a pak nakonec i on sáhne k nějakému přípravku proti škůdcům. „Snažím se ale chemii vyhnout, nemám ji rád. Já věřím na životaschopnost rostlin a moje zahrada mě o tom rok co rok přesvědčuje.“ Co dodat? Příroda sice stanovuje meze, ale také je – jak známo – mocná čarodějka. Když k ní přistupujete s láskou, jako moji přátelé, také se vám s láskou odmění.