Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Kdo by si myslel, že zahrada v zimě jen odpočívá, byl by na návštěvě u mých známých, manželů Huberových, docela překvapen. V jejich malém parku na kraji města je živo i v těchto dnech. Paní Jaruška pohrabuje, potrpí si totiž na čistý trávník. Shrabané listí půjde na kompost, jehličí zase na substrát pro rododendrony. Pan Jiří zrovna končí s překopáváním substrátu a pustil se do zralého kompostu.
„Každý se s tím nepáře,“ ohání se krumpáčem, „ale já nejsem líný kompost překopat a pak ho ještě přesypat přes prohazovačku. Zachytím na ní všechno, co do půdy nepatří, třeba kamení, sklo a podobně. To ostatní, co nepropadne – větvičky a nezetlelé části, se použije jako základ pro kompost nový.“ Přesypanou zem jsme společně rozváželi po zahradě celé odpoledne, bylo přitom dost času na prohlížení i povídání. Tahle zahrada si díky péči majitelů uchovává své kouzlo i v chladném lednovém počasí. Na některých stromcích ještě drží loňské rezavé listí, jiné jsou dávno holé a přispívají k malebnosti zahrady svou tvarovou rozmanitostí. Na rudo-hnědém pozadí jejich větví září jehličnany a dodávají celku pestrost a svěžest. Vedle zraku si však dnes přišel na své i další smysl – čich. Silná, téměř pohádková vůně mě přilákala na kraj lesíka.
KALINA VONNÁ (Viburnum fragrans, synonymum Viburnum farreri)
Přivedla mě ke keříku, vysokému něco přes 2 metry, s tenkými, narezlými větvičkami a já vydechla úžasem. Ten dočista holý, zimou orosený keř, byl obsypaný bílými chumáčky křehkých kvítků a neuvěřitelně krásně voněl. Koukala jsem na to zjevení, až se Jaruška rozesmála. „Na naší zahradě pořád něco kvete, co se divíš!“
Jak jsem se dozvěděla, kalina vonná začíná kvést už v prosinci, tedy v době, kdy jí teprve opadává listí. Po Novém roce už na letorostech nenajdete ani lístek, zato záplavy drobných kvítků je budou zdobit až do března. Měla jsem štěstí, že mi tak zavoněly, vůně se totiž nešíří v mrazu, ale jen když se trochu oteplí. Není těžké si keř pořídit, pochází sice až z Číny, ale v zahradnictvích se koupit dá. Je nenáročný, nejlépe se mu daří v polostínu a ve vlhčím prostředí.
JASMÍN NAHOKVĚTÝ (Jasminum nudiflorum)
Než jsem se vzpamatovala, odvedla mě paní Huberová k jinému rozkvetlému keři, byl úplně jiný, ale ohromil mě stejně. V zimním chladu se tu k zemi skláněl vodopád pružných, svěže zelených větví, nebo spíš proutků. Byly pokryté poupaty i rozkvetlými zářivě žlutými kvítky.
Také tento keř se k nám dostal z Číny. Kvete od prosince do dubna a je stejně nenáročný na pěstování. Nejlepší umístění je do polostínu, přímé zimní slunce by mohlo květy popálit. Jeho větve nejsou pevné, a tak je dobré jej vysadit k nějakému vzrostlejšímu stromu jako podrost – jasmín tu má oporu a navíc přikryje trávník, který bývá pod stromy řídký a nevzhledný. „Existuje více druhů jasmínu“, dodal Jiří, „ale v zimě kvete jen tenhle. Jasmíny kvetoucí v létě se dají pořídit v různých barvách – třeba Jasminum stephanense má podobný vzhled, ale kvítky má něžně růžové. Mnozí lidé si jasmín pletou s docela jiným keřem, pustorylem – ten sice voní skoro stejně, ale vypadá docela jinak, pěstuje se v městských parcích. V pravém jasmínovém čaji samozřejmě najdete opravdový jasmín.
ZIMOLEZ NEJVONNĚJŠÍ (Lonicera fragrantissima)
A vonělo to ještě v dalším zákoutí, tentokrát šlo o jeden zvláštní druh zimolezu, voněl exoticky a snad ještě silněji než kalina. Zimolezy jsou docela běžné keře, často se u nás vysazují do živých plotů, snesou i sestříhávání. Zimolez nejvonnější však zná málokdo, je nenápadný. Pochází sice také z Číny, ale naše podmínky snáší dobře. Kvete od prosince do března, dorůstá do výšky kolem dvou a půl metru.
MALÉ ZÁZRAKY
V zimě kvetoucí keře se svým způsobem vymykají přírodním zákonům. Dokáží totiž i v nejtvrdší zimě udržovat proudění mízy, nezmrznou. Kvetou v nezvyklou roční dobu. Mají-li přivábit opylovače, musejí mít buď výraznou barvu (žlutý jasmín) anebo silnou vůni. Jejich květy nejsou veliké, neohromí tak, jako na jaře porosty cibulovin nebo v létě růže. Naopak, kdyby kvetly v létě, možná bychom je přehlédli. Jejich kouzlo je právě v tom, že kvetou v mrazu, že jsou zázrakem uprostřed spící zimní přírody.
PROŘEZÁNÍ PŘEROSTLÝCH VĚTVÍ
Odpoledne vyměnil Jiří kolečko za pilku a pákové nůžky a dal se do prořezávání dřevin. „Okrasné keře stříháte také teď?“ napadlo mě. „Bohužel ano,“ odpověděl mi hostitel, „někdy se musí omezit i okrasné dřeviny. Dělám to nerad, ale u nás rostou jako divé a všeho moc škodí.“ Teď je pro řez optimální období, keře i stromky jsou ve vegetačním klidu, ať už jsou opadavé, nebo stálezelené. Nejlepší je prořezávat při teplotě kolem nuly, tedy ne v mrazu.
NA PŘÍRODU NENÍ NÁVOD K POUŽITÍ
Navečer u kávy se oba moji přátelé rozpovídali o své zahradnické vášni. Takový nadšenec totiž stále něco přidává a vylepšuje, až nakonec zahradu zaplňují exempláře z celého světa. Na malé ploše se tak setkávají rostliny, které by vedle sebe v přírodě růst nemohly – některé potřebují vlhko, jiné sucho, další polostín… Nezbývá než pečlivě pozorovat změny počasí a reagovat na ně mnohem citlivěji, než by bylo nutné v přirozeném prostředí. Tak například některé rostliny z Austrálie rostou ve štěrku, písku, nebo na suchých, větrem sužovaných místech. Když už v zimě u protinožců napadne sníh, zmrzne a netaje, takže ani pod ním rostliny nemají vláhu, jsou proto na vlhko velmi citlivé. U nás jim neumíme zajistit sníh, který netaje, a tak to musíme zařídit jinak – sázíme je pod jehličnany, které vláhu odsávají a v zimě je navíc kryjí před sněhem a deštěm. Naopak rododendrony v přírodě najdete jen ve vlhku, na horách či v podhůří, tam jsou nejkrásnější, zdravé a silné, a přitom je nikdo nezalévá. Ve městě se musíte o vlhkost postarat. Proto je někdo vysazuje do stínu listnáčů. Ty je v létě chrání před sluncem, jenže na podzim listí opadá a jarní slunce může stálezelené odrůdy popálit. Je tedy třeba na to myslet a přikrývat je chvojím. Jiní pěstitelé raději rododendron umístí pod jehličnany. Pak zase musejí počítat s tím, že strom keřům pije vodu. „A tak zaléváš a zaléváš, až si sousedi myslí, že jsi blázen. Nejsi, ale když chceš tu křehkou rovnováhu udržet pohromadě, musíš každé rostlině dopřát to, co potřebuje. Čím jsem starší, s tím větším rozmyslem sázím. Někdy hledám radu v knížkách nebo na internetu, jindy dám na své zkušenosti a cit, ale učím se pořád. Na přírodu zkrátka návod k použití neseženeš, a to je dobře!“ směje se Jiří.