Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě
Známá zahrada na kraji města je podivně tichá, snad ani ta branka dnes nezavrzala. Členitá zákoutí zahalil čerstvý sníh a parčík více než jindy připomíná pohádku o Popelce. Jaruška mě tentokrát vede pocukrovanou cestičkou rovnou do domu. Rozhlížím se po Jiřím, jestli ho někde nezahlédnu, ale nikde ani živáčka, jen pomalé víření vloček dotváří obraz dokonalého klidu. Co se to u mých činorodých přátel děje?
Sváteční pokoj mě přivítal vůní kávy a čerstvých koláčů… a pan Hubera s brýlemi na nose byl tak ponořen do nějakého pátrání na obrazovce svého počítače, že jsem pro jistotu pozdravila ještě jednou. Radostně vyskočil, aby mě přivítal „To koukáš, co? V tuhle hodinu bys nás v domě nehledala, že?“ No právě, to je záhada, manželé Huberovi přece za denního světla v domě prakticky nejsou, najdete je jedině u nějaké práce venku. Ukázalo se, že vysvětlení je prosté. Bohatá sněhová pokrývka pro pěstitele znamená, že péči o zahradu převzala na chvíli příroda. Stromy i keře mají dost vláhy, záhony a choulostivé dřeviny jsou dokonale chráněny před sluncem, mrazem i větrem. Je zbytečné rozvážet kompost a pohrabovat se nedá. Pan Jiří má vlastně jedinou „venkovní“ povinnost, odhrabat sníh před domem. Jaruška zase jen doplní zásoby potravy do krmítka ptáčkům a je hotovo. Únor je hladový měsíc a krmení patří u Huberů ke každodenním rituálům. Však také u nich najdete po celý rok mnoho různých ptáčků, nejen běžné kosy, sýkorky koňadry nebo modřinky, ale také sýkory babky a mlynaříky a dále brhlíky, pěnkavy, zvonky či hrdličky. Jaruška se chlubívá „V novinách píšou, že vrabci vymírají, jen ať se přijdou podívat k nám, u nás jsou přemnožení!“ a Jiří obvykle dodává „Radši ať nechoděj, ještě na nás přijdou ochránci přírody, že máme obézní ptactvo, vždyť my to krmíme i v létě!“
SNY PĚSTITELE
Zatímco Jaruška volné zimní chvíle využívá k setkáním s přáteli, Jiří tráví hodiny u počítače a v knihách. Dohledává přesné názvy rostlin, pátrá po zajímavých odrůdách, studuje v odborných knihách a přemýšlí. Každá část jejich okrasné zahrady má svou historii – na začátku byl nápad, pak jeho realizace, následovalo období růstu a největší pýchy. „No a časem si uvědomím, že už to nějak přerostlo, ani prostříhání už nepomáhá… zkrátka, že to chce změnu. A tak vymýšlím a sním – co omladím, co přesázím, co nového vytvořím.“ Na webu i v knihách hledá pan Hubera nejen inspiraci o zajímavých novinkách, ale také návody – jak se co správně dělá – získané informace využije k dalšímu rozvoji svého pozemku. Letos ho zajímá hlavně zavlažování a tekoucí voda, ale hodit se budou i návody pro práci s fólií nebo s kamenem… Jeho práce nikdy není hotová, stále je co měnit a upravovat, až člověka napadá, jestli se takový pěstitel časem nestane štvancem svého vlastního koníčku. Pokud ano, tak jen více takových štvanců, manželé Huberovi kolem sebe neustále šíří nadšení, radost a pohodu.
JAK SE RODÍ NÁPADY
Hostitel mi ochotně ukázal, co že to v počítači prohlíží. „Podívej, co dokáže příroda, to je z Velkého Rozsutce, loni jsme fotili na Fatře.“ Huberovi nejraději tráví jarní dovolenou na horách, utužují kondici a sbírají fotografie kvetoucích skalniček. Přirozená horská skalka na obrázku je plná vzácných květin. „Tady mě manželka rozčílila“, vyvrací vzápětí smíchem svá slova Jiří. „Prý: ty se s tím doma pipláš a tady si to roste samo!“ Tyhle obrázky jsou ale víc než hezká vzpomínka. Jiří nad nimi vymýšlí, co a jak by se z přirozeného společenstva dalo přenést a využít k obohacení zahrady. Samozřejmě, celá hora se na jejich pozemek nevejde, ale skalka ano, taková zmenšenina přírody, jako z oříšku pro Popelku.
KÁMEN
Skála, kámen, to je prvek, který zdobí celý rok a v zimě vynikne nejvíc. Už posledně jsme si povídali o vytváření suchých, dobře odvodňovaných stanovišť pro původně horské rostliny. K tomu se používá štěrk, drobná suť i větší kameny. Obrázek nefalšované horské květeny pomáhá také při rozhodování o typu kamene: nemá smysl kombinovat kameny různých barev, to v přírodě nenajdete, jeden kopec bývá tvořen právě jedním typem horniny. V zahradním alpinu působí různé druhy kamene rušivě, uměle. Huberovi zvolili pro svá malá „pohoří“ červený vápenec. Ten nabídne pozornému oku kromě svého drsného půvabu také pohled do časů dávno zaniklého života – na zkameněliny drobných mořských živočichů. U vápence je ovšem třeba počítat s tím, že je zásaditý a to předurčuje výběr rostlin pro skalku.
BARVY ŽIVOTA V ZIMNÍ ZAHRADĚ
Moje návštěva samozřejmě nemohla skončit v tom vytopeném, útulném pokoji, nakonec jsme přece jen strávili půlhodinku venku, moji hostitelé mi znovu dokázali, že jejich malé království nikdy nespí tak docela, stále je co objevovat. Jedním z dalších zázraků přírody jsou stálezelené listnáče, které neopadávají a jejich listí pracuje i v zimě. Patří sem břečťan popínavý (Hedera helix) s množstvím tvarově a barevně odlišných odrůd, dále cesmíny (Ilex aquifolium) s typickými ostnitými listy, některé skalníky (Cotoneaster sp.) a mnohé další. Ty poslední dva jmenované druhy se vyznačují také nápadnými červenými plody. Huberovi jich mají na ploše rozeseto několik, a tak i v zimě vyvěrá zpod mrazivého příkrovu život, který potěší oko a rozjasní celou zahradu.
TVARY
Poslední zastavení jsme věnovali neobvykle tvarovaným dřevinám. Nad alpinem mě zaujaly neolistěné, všelijak zakroucené větve kadeřavé vrby (Salix erythroflexuosa) a snad ještě kudrnatější lísky (Corylus avellana Contorta), u ní máte opravdu problém poznat kde větvička vlastně začíná a kde končí. Při procházce jsem si také uvědomila, jak výrazně se liší kůra jinanu, borovice nebo třeba javoru. Každá z nich má jinou barvu, kresbu, ale i strukturu. Javor pensylvánský , Acer pensylvanicum mě zvlášť upoutal nápadným kontrastem mezi bíle a zeleně pruhovanou kůrou kmene a zářivě červenými novými letorosty a pupeny. Přiměl mě, abych si lépe prohlédla keře a stromy kolem sebe. Každý z nich měl osobitý tvar a barvu pupenů, jak to, že jsem si jich dříve nevšímala? Člověk až fyzicky cítí životodárnou sílu, která se v nich skrývá. Odcházela jsem domů tou dřímající bílou zahradou, a opět jsem si odnášela pocit, že v ní život nikdy neutuchá, a co víc, že v její hloubi už se pomalinku klube ten nový, budoucí. Však mi také Jaruška při loučení slíbila, že už za pár týdnů tu uvidím záplavy kvetoucích cibulovin.
