Texty písní

Polibek na ručku může být jak krásný sen,
leč diamant je pravý dar.
Polibek jako sen, jenže pravý džentlmen
tuší, že mám skromný byt,
musím též z něčeho žít.

Muži či slečně, nic netrvá věčně,
všichni přijdem o svůj glanc nakonec.
Jen těch kamínků pár
pořád stejně drží tvar,
jen diamant je pravý dar.

Věř, přijde čas, kdy advokát se holce hodí
a diamant je pravý dar.
Tvůj velký šéf, dobře víš, jak to chodí,
řekne ber anebo běž,
zítra už si nevrzneš. Jak chceš!

Teď by tě sněd svou láskou hned,
Nečekej, až se tě nabaží,
až zákonná žena
přijde k tobě rozhořčena.
Jen diamant je pravý dar.

Podle písně Diamonds Are A Girls Best Friend z alba The Liberty Years, které v roce 2001 nazpívala Julia London

Holubím křídlům zpívám
píseň holubí
o tom že často mívám
smutek bezbožný
o tom že často mívám
ten smutek holubům zpívám
a že jim často křídla
holubí závidím

V životě chtěla jsem štěstí
a lásku především
holubí duši jsem měla
nikde ani stín
Holubí duši ztrácím
za štěstí a lásku ji vracím
osudu daň svou splácím
holubům závidím

Z paměti z očí mi mizí
i ze rtů sny holubí
Sama si připadám cizí
a nikdo se nedoví
jak málo někdy schází
když dlouho nepřichází
ten kdo mi štěstím a láskou
křídla nahradil

Jak málo někdy schází
a sňala bych svůj kříž
štěstí a lásky se vzdala
letěla k slunci blíž
svobodná prázdná a čistá
pro touhu plno místa
v srdci a zase bych měla
křídla holubí

Holubím křídlům zpívám
píseň holubí…

Zdá se, že s léty šediví
kdysi barevná rána,
řadí se jedno za druhým
tak jako k vráně vrána.
V rozmluvách sladce bázlivá
slůvka pomalu mizí.
Odvahu možná ztrácejí,
časem nám budou cizí…

Ale já mám svůj kočár sluneční,
hřebec už neklidně podupává,
odlétám z krajiny páteční,
bílý kůň křídly mává…

Nakonec nejspíš zevšední,
co nám dřív nedalo spát.
Ve spěchu čas náš pomíjí,
jak se to mohlo stát?
Zítra zas stejné bezvětří,
hranice dávno známé.
Ve vlastních stínech zakletí,
před sebou utíkáme…

Ale já mám svůj kočár sluneční,
hřebec už neklidně podupává,
pojď, prchnem z krajiny páteční,
koník už křídly mává…

Radši se za sebe nekoukám.
Dobře vím, že tam stojí.
Krásná a chladná jako saň.
A muži se dýchat bojí.

S klidem lvice čtu jízdní řád,
na očích sluneční brýle.
Vodopád vlasů jí k pasu pad,
to je ta pravá chvíle.

Dobře vím, jak se teď cítí,
bílá laň pod palbou zbraní.
Do vlastní sítě se chytí.
Chlad už ji neochrání.

Snad jenom tramvaj příští
nechá ji uniknout ránem.
Příboj se o refýž tříští.
Zbaběle prchá, já ne…

Pomalu otáčím stránky
dámského měsíčníku,
stoickým pohledem měřím
tu bandu trosečníků.

Nevadí, že nejsem v kůži,
hedvábná, pružná a tak.
Na rohu koupím si růži,
počkám si na další vlak.

Letní ráno
Svit slunce zpod tvých řas
Probouzím
tvůj sametový hlas
Letní ráno
Spousta času a nemuset nic
Spousta času, být spolu, nic víc
Je letní ráno

Jasné jitro vítr ztich´
Jenom ptáky ve větvích slyším znít
Prostírám a káva voní
Tvoje lžička v šálku zvoní
A jít pak můžem tak jak jiní
Brouzdat se ránem
Letním ránem, letním ránem, naším ránem,
lásko ránem, letním ránem…

Ach drž mě v objetí
Všechno je
Jen tak jak to má být

Spousta času
Spousta času
Ó letní ráno

Jasné jitro vítr ztich´
Jenom ptáky ve větvích slyším znít
Prostírám a káva voní
Tvoje lžička v šálku zvoní,
A jít pak můžem tak jak jiní
Brouzdat se ránem
Letním ránem, letním ránem, naším ránem,
lásko ránem, letním ránem…

Ach drž mě v objetí
Všechno je
Jen tak jak to má být

Podle textu písně Sunday Morning z alba Yummi, Yummi, Yummi, které v roce 1968 nazpívala Julia London

Procitám, procitám s tebou,
jitřní mráz vchází oknem k nám,
doteky tvé dnes zebou.
Hřály mě věrně, co tě znám.

Za nocí temnou
otáčím klíč.
Nejsi tu se mnou
a nejsi pryč.

Říkal jsi, hvězdo má krásná,
Ke mně jsi sladce uléhal.
Vyhasla rána jasná,
slova tvá chladný vítr vzal.

Za nocí temnou
otáčím klíč.
Nejsi tu se mnou
a nejsi pryč.

Valčík se s večerem snáší,
zlatavou róbu si obléká,
měsíc už slunce zháší,
tančíme spolu
každý sám…

Za nocí temnou
otáčím klíč.
Nejsi tu se mnou
a nejsi pryč.

Je pryč hebká kůže a linie boků
a po ladných křivkách se slehla zem.
Nic nevrátí pružnost těm zvonivým krokům
A z horoucích nocí snad zbyl jen sen…

Kdo je ta žena, kam kráčí v ten čas?
Jen obláček vůně a mizí zas.
Tatam
Tatam

Jde zvolna městem a do tmy se noří,
s ní příslib chladných, kamenných krás.
Ve stopách jejích pohledy hoří
a hoří ohně v každém z vás…

Kdo je ta žena, kam kráčí v ten čas?
Jen obláček vůně a mizí zas.
Tatam
Tatam

Myšlenky vaše se rozběhly za ní,
tak jako hříbata za vodou pádí.
Ten její pohled… či pouhé zdání?
Večer už doznívá, jen rosa chladí.

Kdo je ta žena, kam kráčí v ten čas?
Jen obláček vůně a mizí zas.
Tatam
Tatam

Lampy už pohasly, halí se temnotou,
zažeňte přízraky, půjdeme spát.
Snad tu šla kněžka raněná slepotou,
o jejím tajemství nechte si zdát.

Kdo je ta žena, kam kráčí v ten čas?
Jen obláček vůně a mizí zas.
Tatam
Tatam

Neříkej, tobě se stýská,
a pláčeš žalem po nocích?
Jo, tak vyplač třeba řeku, vyplač třeba řeku.
Jako já ji vyplakala za tebou.

Neříkej, tebe to trápí,
žes mi tolik, tolik lhal?
Jo, jen vyplač třeba řeku, vyplač třeba řeku.
Já ji vyplakala za tebou.

Tys mi řekl chladným hlasem, sbohem, musím jít,
nestojí to za ten pláč,
vyžeň si mě prostě z hlavy, sbohem, nech mě žít.
A teď prosíš, lásko, vrať se,
teď mi horce tiskneš ruce…

Neříkej, ty máš mě rád?
Můžeš mi to dokázat.
Tak pojď a vyplač pro mě řeku, vyplač třeba řeku,
jako já ji vyplakala za tebou.

Já ji vyplakala za tebou.
Já ji vyplakala za tebou.
Já ji vyplakala za tebou.

Podle písně Cry Me a River z alba Julia Is Her Name, které v roce 1955 nazpívala Julia London